Děti úplňku (2017), ČR

Jsem zastánkyní umělého přerušení těhotenství především v případě, že se plod nevyvíjí tak, jak by měl. Možná jsem krutá, ale já to tak cítím. Nesnáším ty rodiče, kteří říkají, dali jsme mu šanci, aby bojoval. Bojoval o co? O těch pár let plných operací, bolesti a všelijakých přístrojů připojených na tělo? Děkuju pěkně. Kamarádka šla na přerušení v pátém měsíci, nechtěla dítě s Downovým syndromem. Stála jsem při ní. Jenže někdy je matka příroda velká svině a postižení důkladně schová.

Pod slovem autista jsem si vždycky představila Dustina Hoffmana ve filmu Rain Man a posléze našeho ajťáka. Roztomilý, ale dost mimo. Druhorozený autistu používá jako běžnou urážku, hlavně směrem k Bongovi, psovi Prvorozeného. Dokumentární film režisérky Veroniky Stehlíkové Děti úplňku naprosto převrátil všechny moje představy. Ve filmu nás nechá nahlédnout do života čtyř rodin, které mají děti s nejtěžší formou autismu. A to je vážně peklo na zemi. Jsou to silní rodiče, kteří bojují s nemocí statečně. Nikdo neutekl, nikdo to nevzdal. Úplněk všechny problémy jen vždy víc vytáhne. Děti jsou nezvladatelné, nespí, vydávají skřeky, sebepoškozují se a jsou agresivní. Zpětně jsem se dočetla, že byly vybrány i další rodiny, ale jejich děti byly tak neklidné, hlučné a agresívní, že natáčení nebylo vůbec možné.

Desetiletá Dorotka je moc hezká holčička, ale kouše sebe i ostatní, mlátí hlavou do zdi, nespí, křičí a pláče. Má dvě zdravé starší sestry, milující mámu a tátu, který svým článkem v Respektu stál u zrodu natočení tohoto dokumentu.

Třináctiletá Adélka se bije pěstí do obličeje, je agresívní i na tři mladší zdravé sourozence, hází vším, co se jí dostane do ruky. Do stacionáře musí kvůli agresivitě cestovat upoutaná na vozíku. Čtyřiadvacetiletý Míša má klecovou postel, která vlastně není klecová, protože nemá strop, ale výsledek je v podstatě stejný. Útočil na rodiče i v noci, třeba každé dvě hodiny. Počůrává se a snaží se rodičům při každé příležitosti vypíchnout oči. V autě mají přepážku, aby nenapadal mámu při řízení, když ho veze do denního stacionáře, v lepší případě na tři hodiny dvakrát týdně. Nemůže se s ním nikam jít, útočí i na ostatní lidi. Rodiče péči už nezvládají. Dospělá Marcela hází věci pod postel, během několika minut nahází všechno možné i nemožné pod postel, její máma věci pak vyndavá pohrabáčem a pokud zapomene zamknout v kuchyni skříňku, cpe se dcerka hladkou moukou až k dušení. Nemůže zůstat bez dohledu ani vteřinu, stejně jako ostatní děti. Táta jí nedávnou umřel, stará se o ni jen máma. A až umře i ona, kam Marcela půjde?

Žádný stacionář nebo domov nebere klienty s problematických chováním, paradoxně ti nejvíc problémoví tedy zůstávají v rodině. Všichni rodiče sní o nějakém domově pro své děti, kde by o ně bylo v dospělosti postaráno, rodiče Michala ho hledají už dva roky. Domov, kde by své děti mohli navštěvovat a kde by byly v dobré péči. Například v Nautisu, domově se zvláštním režimem pro lidi s problémovým chováním v Libčicích nad Vltavou. Domov ovšem nemá peníze na nové prostory pro další klienty, ti současní nikam neodejdou, zůstanou až do smrti a na pořadníku je dalších asi 80 lidí, bez vize do budoucna. Pozlatit by se měli všichni, kteří tu pracují a ne jim házet klacky pod nohy, o platech ani nemluvě. Diskusi ohledně problematiky na nejvyšších místech otevřela tragédie matky z Chomutova, která i se svým dvacetiletým autistickým synem ze zoufalství skočila pod vlak. Opravdu stát nemá peníze? Nechce se mi věřit.