Neztrácet naději!

Naděje umírá poslední. Umře hned po mně.

Neztrácím naději, že oba (!) moji synové dospějí a opustí mě, a já si konečně z jejich pokoje udělám ložnici, kde bude jen postel a knihovna, možná ještě nějaký kytky. Též se těším, až se zbavím psa. Je opravdu moc hodný, ale smrdí. Děti sice zlobí, ale nesmrdí. Hlavně stále doufám v nějaký posun u Druhorozeného, když mu bude za pár dní osmnáct. Narozeniny řádně oslavím, nikdy bych nevěřila, že se dožije tak vysokého věku, to ale říkám tradičně od jeho pěti a nesnesitelný byl už v břiše.

Upekla jsem mrkvový koláč. Prvorozený sladké nejí, Druhorozený se tvářil velmi podezřívavě. To jako koláč z mrkve, jo? Tak to teda fakt žrát nebudu. Nenechám se zabít. Koláč chladl na kuchyňské lince. Druhorozený vzal plech do rukou, vysoko zvedl a zeptal se mě, jestli koláč vypadne, když plech otočí. Nenechám se vyprankovat, blesklo mi hlavou. Zkus to, řekla jsem hódně statečně. Plech jsem vymazala celkem ledabyle. Vteřinu se nedělo nic, pak se koláč odlepil, elegantně zavlnil a s plesknutím dopadl na linku. Zůstal kupodivu v celku. Naštěstí byla deska uklizená a umytá, neválely se na ní žádné upatlané lžičky, drobky ani použité štětičky na čištění uší.

Prý jsem se tvářila dost vypleskle, ale synek taky. Si řekla, ať to zkusím. Ano, frajerka každým coulem, myslela jsem, že mě jenom zkouší, jako ostatně neustále. Koláč pak sesunul zpět na plech, jen byl obráceně, což nevadilo, protože polevu nedělám. Mrkvový koláč opravdu není pro chlapy atraktivní. Spojení mrkev a koláč je pro ně spojení nesmyslné. Ani kluci v práci nechtěli ochutnat. Filip mimoděk na krabičku s koláčem položil ruku, tak jsem mu velkoryse nabídla. Odskočil dva metry. Vážně. Nakonec jsme ho snědly s Veronikou. Naprosto bez problémů.