pondělí 25. února 2019

Děti stárnou

...my ne.

První svobodné rozhodnutí po rozvodu bylo znovu se scházet s partičkou kamarádek a jejich muži (a lahví bohemky) na Štědrý den odpoledne na Vyšehradě. Tam jsem v kruhu ostatních matek a dětí strávila prvních deset let života Prvorozeného. Nejdřív jen společné venčení, později celé rodiny jezdily v létě pod stan a v zimě na hory. Pak jsem se s druhým mužem odstěhovala na Černý most a vzápětí povila Druhorozeného. S kamarádkama jsem se párkrát v roce sešla, jejich děti jsem neviděla léta. My dospělí jsme zřejmě furt stejní, děti nás poznávají a kupodivu se k nám hlásí, samy jsou úplně jiné.

Dáša je vystudovaná doktorka práv, ale odjakživa se živí jako průvodkyně. Objednávala pro svoji skupinu Němčourů stůl v restauraci, kde pracuje Prvorozený, samozřejmě ho nepoznala. Prosimvas, můžete nám tyhle stoly dát k sobě a ty židle přidat sem? Jasně, Dášo, odpověděl synek. Ta vykulila oči tak, že si málem vysklila brýle. Podobný zážitek měl i její muž, který je nejstarším žijícím otcem našeho spolku. Jednou se na něj v tramvaji usmívala hezká mladá blondýnka. František byl velmi potěšen, celý se na sedadle napřímil, nafoukl a hlavou mu evidentně problesklo něco jako, eště je to dobrý, eště to pude. Příští stanici holčina vystupovala, cestou se k němu naklonila a povídá Ahoj Františku, já jsem Zuza Boháčová. Tak se zase vypustil, dyť ji zná od malička.

Neměla bych být škodolibá, taky se nechytám. Občas se nám na Vyšehrad podaří vytáhnout i děti. Bohunko, ta holka s foťákem vedle Adama, co vypadá jak Francouzka, to je jeho děvče? Bohunka se zasmála. To je naše Zuza. Ať mi nikdo netvrdí, že se od dětství strašně nezměnila. K dětem jsme shovívaví, známe je od plen, co od plen, některé i z břicha. Stále je oslovujeme zdrobněle. Loni jsem s použitím lehkého nátlaku přivedla Druhorozeného. Odmítl bubliny, musela jsem mu nalít mistra Jägera do placatice. Běž si ťuknout i s Editkou a Nelinkou, ukazuju za sebe. Tam dvě tlustý třicítky. Editka? Nelinka? To si děláš prdel?! Nedělám.

36 komentářů:

  1. [1]: ...a nejvíc děti, milý Jane...

    OdpovědětVymazat
  2. Taky občas obdržím nevěřícné pohledy, když se mamčini známí dozví, že já jsem doopravdy já

    OdpovědětVymazat
  3. [3]: Že jó...! Milá Helmii,
    někdy si fakt připadám hloupě, když nepoznám. A už se nám rodí i vnoučata...

    OdpovědětVymazat
  4. Každý se mění. Léta jsem dělala účetní v cestovní a dopravní kanceláři. Za ta léta jsem poznala spoustu lidí. Bohužel pro mě, oni si mě pamatují, já je ne. Tak když se někdo přihlásí na ulici, oslovuje mě jménem nebo příjmením, já jen čučím. Pak se neutrálně, aniž bych jmenovala, bavím. Někdy se zeptám s kým mám tu čest, někdy ne.

    OdpovědětVymazat
  5. [5]: Milá Pavlo,
    s dětmi je to sranda, když se hodně soustředím, najdu v nich dřívější podobu nebo otisk rodičů...

    OdpovědětVymazat
  6. Ano, ano, čas nás všechny poznamená, tu více, tu méně. Jenom oči a to co v nich vidíme, ty se nemění. Pokud ovšem někoho požádáme, byť slušně, aby si sundal brejle ….. je zaděláno na malé faux pas či velký match. Ale zase, ledy pak už budou prolomeny a k znovu seznámení dojde jaksi přirozeně

    OdpovědětVymazat
  7. [7]: Milý Glosátore,
    jak se postupně rodí vnoučata, zkoumáme i jejich podobnost rodičům, popř. prarodičům. Koloběh života...

    OdpovědětVymazat
  8. Ó, tak tohle se mi stalo naposledy před čtrnácti dny u kadeřnice. seděla tam spolužačka mý dcery a já jí říkám Ahoj Lído! Ona na mne koukala nejdřív jak na blázna a tak jí říkám Lucka, nic? tak pořád koukala, tak já Chmelařová? Až po tom Jé, já vás nepoznala! Tak ono při mé frekvenci změn barvy vlasů to ani není nic divnýho.

    OdpovědětVymazat
  9. No, a nejlepší na tom je, že ta dcery spolužačka vypadá tak na čtyřicet!

    OdpovědětVymazat
  10. [9]: Milá Vendy,
    já se nedivím, já Tě taky znám jako blondýnu. A vždycky se budu ptát dopředu, jaký máš vlasy...

    OdpovědětVymazat
  11. [12]: V klidu, budu se stejně ptát dvě hodiny před schůzkou...

    OdpovědětVymazat
  12. Já zas často slýchám, že jsem se vůbec nezměnila Akorát nevím, jestli je to dobře, nebo špatně?

    OdpovědětVymazat
  13. [14]: Milá Liliano,
    to je určitě lichotka...

    OdpovědětVymazat
  14. Byla dobrá moje mamka, když přišla s tím, že ta holka od vedle má strašně starýho dědka. Považ, šedesát mu je, to je na tu mladou moc...
    Až ta mladá jí musela vysvětlit, že jí už je taky pětapadesát, ono to není zas o tolik...
    Mamka jí pořád vidí jako puberťačku...

    OdpovědětVymazat
  15. [16]: Milá Baruško,
    obávám se, že tohle je už známka stáří...

    OdpovědětVymazat
  16. [15]: Uvidíme, zda to budou druzí tvrdit i za 10 let

    OdpovědětVymazat
  17. [14]: Dobře, jednoznačně dobře! Taky vypadám úplně stejně teď, jako jsem vypadala na fotkách před deseti lety v šestnácti...

    OdpovědětVymazat
  18. hezký nadpis...taky mám dojem že těch 22 let uběhlo nějak rychle, prý ale vypadám na míň - když neukážu občanku, nedají mi ani pivko

    OdpovědětVymazat
  19. No vidíš, a já když koukám na fejs, jak vypadají moje spolužačky, nezměnily se ty kozy ani trochu. To jen já se vymykám, mě nikdo nepoznává, protože jsem byla v pubertě strašná šereda. Je to tak, čím jsem starší, tím jsem krásnější .

    OdpovědětVymazat
  20. [20]: Milá Sabinko,
    vypadat mladší je vždycky výhoda, obzvlášť když jsi žena...

    OdpovědětVymazat
  21. [21]: Milá Janinko,
    NEVĚŘÍM, že  TY jsi byla někdy šeredná...

    OdpovědětVymazat
  22. [23]: Byla. Na hromadné fotce z poslední třídy základky to bylo dokonce tak strašný, že jsem si na obličej na fotce nalepila ufounskou samolepku .

    OdpovědětVymazat
  23. Pobavila jsem se. :o) Také mám pocit, že děti stárnou a my ne. Vždyť je to teprve nedávno, co se narodily... A letos oslaví dcera 29 let a syn 25. No, to to letí.
    Přeji krásné dny. D.

    OdpovědětVymazat
  24. [28]: Milá Dášo,
    díky moc...
    Vážně to strašně frčí, mám kluky 19 a 30.

    OdpovědětVymazat
  25. Já nepoznala bratránka.
    Po cca patnácti letech jsem na něho čuměla jak puk jestli je to opravdu on. Měníme se všichni, a na dětech je opravdu vidět jak ten čas letí.

    OdpovědětVymazat
  26. [30]: Milá Marcelo,
    ano, ty děti nám stárnou opravdu strašně...

    OdpovědětVymazat
  27. [31]: A my mládneme, prototže se chováme jak malé děti.   

    OdpovědětVymazat
  28. Napsala jste to úplně přesně ! Ale někteří se opravdu nemění

    OdpovědětVymazat
  29. [33]: Milá Lenko,
    někdo se opravdu nemění, například Druhorozený je na ránu odjakživa...

    OdpovědětVymazat
  30. Pravda pravdoucí. Babička tátu vždycky oslovovala Bohoušku, nebo Bóďo. "A babi, proč říkáš tátovi Bohoušku, když už je velkej?" Jsou věci, které člověk proste pochopí až s časem.

    OdpovědětVymazat
  31. [35]: Milá Veki,
    tohle je takový univerzální článek, s touhle situací mají zkušenost vážně všichni...

    OdpovědětVymazat

Výlet na Rhodos II