Děti stárnou

...my ne.

První svobodné rozhodnutí po rozvodu bylo znovu se scházet s partičkou kamarádek a jejich muži (a lahví bohemky) na Štědrý den odpoledne na Vyšehradě. Tam jsem v kruhu ostatních matek a dětí strávila prvních deset let života Prvorozeného. Nejdřív jen společné venčení, později celé rodiny jezdily v létě pod stan a v zimě na hory. Pak jsem se s druhým mužem odstěhovala na Černý most a vzápětí povila Druhorozeného. S kamarádkama jsem se párkrát v roce sešla, jejich děti jsem neviděla léta. My dospělí jsme zřejmě furt stejní, děti nás poznávají a kupodivu se k nám hlásí, samy jsou úplně jiné.

Dáša je vystudovaná doktorka práv, ale odjakživa se živí jako průvodkyně. Objednávala pro svoji skupinu Němčourů stůl v restauraci, kde pracuje Prvorozený, samozřejmě ho nepoznala. Prosimvas, můžete nám tyhle stoly dát k sobě a ty židle přidat sem? Jasně, Dášo, odpověděl synek. Ta vykulila oči tak, že si málem vysklila brýle. Podobný zážitek měl i její muž, který je nejstarším žijícím otcem našeho spolku. Jednou se na něj v tramvaji usmívala hezká mladá blondýnka. František byl velmi potěšen, celý se na sedadle napřímil, nafoukl a hlavou mu evidentně problesklo něco jako, eště je to dobrý, eště to pude. Příští stanici holčina vystupovala, cestou se k němu naklonila a povídá Ahoj Františku, já jsem Zuza Boháčová. Tak se zase vypustil, dyť ji zná od malička.

Neměla bych být škodolibá, taky se nechytám. Občas se nám na Vyšehrad podaří vytáhnout i děti. Bohunko, ta holka s foťákem vedle Adama, co vypadá jak Francouzka, to je jeho děvče? Bohunka se zasmála. To je naše Zuza. Ať mi nikdo netvrdí, že se od dětství strašně nezměnila. K dětem jsme shovívaví, známe je od plen, co od plen, některé i z břicha. Stále je oslovujeme zdrobněle. Loni jsem s použitím lehkého nátlaku přivedla Druhorozeného. Odmítl bubliny, musela jsem mu nalít mistra Jägera do placatice. Běž si ťuknout i s Editkou a Nelinkou, ukazuju za sebe. Tam dvě tlustý třicítky. Editka? Nelinka? To si děláš prdel?! Nedělám.