Dopis

Milá Marcelo,

mám radost, žes mi napsala o svém stěhování a fandím Ti. Na takový razantní krok je třeba mít koule. Chápu, že se nechceš svěřovat na blogu, není každá jako já, aby ve svém deníčku všechno na sebe vyzvracela. Stěhování od chlapa je zásadní událost a mohlo by být vnímáno i zbytečně negativně, ale jsou i ženy, které mají rády svobodu. Naše účetní má celou noc rozsvíceno, když její muž nespí doma, pro mě velmi úsměvné.

Zhruba od svých šestnácti toužím bydlet sama a ještě se mi to nepovedlo, tahle zkušenost mi moc chybí. Od mámy jsem se stěhovala k prvnímu muži do Nuslí, po rozvodu jsem se odstěhovala s Prvorozeným a budoucím novým mužem na Černý Most. Plynule do mrňavýho bytu přibyl Druhorozený, toho jsem si vymyslela já a dobře mi tak.

Nikdy jsem nebyla vlastní paní a v padesáti toužím po podobných věcech jako v těch šestnácti. Aby když si uklidím, bylo uklizeno, když se chci celý den válet v posteli a dívat se na televizi, abych neměla výčitky svědomí, abych nemusela vařit a nikdo za mnou nechodil, že má hlad. Jen po těch návštěvách chlapců tolik netoužím a pomaličku se k vysněnému cíli blížím.

Z mého bytu 1+1, cca 60 metrů čtverečních, odešel před osmi lety Prvorozený, bylo mu 22 let. Doma bylo takové bouřlivé období a já už uvažovala o rozvodu. Pak se mi pracně podařilo vyšoupnout Ex. Nechtěl, byli jsme rozvedení, už měl pronajatou garsonku, ale furt docházel domů a kradl mi jídlo z ledničky. Nakonec jsem mu musela zbytek věcí zabalit sama. Nechtěl vrátit klíče. Na můj argument, že já taky nemám klíče od jeho bytu, odpověděl, že mi je klidně dá. Ne, díky.

Zamnula jsem si spokojeně ruce.

To bylo skoro před sedmi lety, teď zbývá jenom Druhorozený. Dá-li Bůh, budu konečně žít sama, protože jediný zájemce o přistěhování na Černý Most je pan Úžasný a krom toho, že dost pije, má na můj vkus moc oblečení a knih. Sem se nikdo další určitě nevejde.