Veselí, Radka Třeštíková, 2018

Opět dárek Druhorozeného babičce Hele, kniha se stává tradicí pod vánoční stromeček, samozřejmě pod mým odborným vedením. Tentokrát se Třeštíková rozjela pořádně, 412 stránek, proto jsem se k ní dostala až teď. Po přečtení Bábovek, jsem ke knize přistupovala maličko s nedůvěrou, ale když člověk nemá žádná velká očekávání, může být jedině překvapen. Já teda byla. Mile. Konečně pěkný, vtipný a ucelený příběh a nevadilo, že mi babka prozradila konec. Sice vyprávění párkrát spadlo až do grostesky a starý otřepaný fóry jak v Troškově filmu jsou taky zbytečný.

Eliška se po patnácti letech vrací z Prahy zpátky k rodičům do Veselí. Ty roky ve velkoměstě nebyly tak úspěšný, jak si původně představovala, ani láska se nekonala, teda ne na celý život, proto se rozhodla začít znovu. Jinak a lépe. Otevře si v centru města obchod s rybářskými a mysliveckými potřebami. Ta linka byznysu na malém městě se mi líbila moc. Podnikání jde ztuha a ne vždy se podaří, i když do něj dáte úplný maximum. Dojímal mě osud Jarky, která si otevřela malou kavárnu. Všechno bylo skvělý, prostor, jídlo, servis, ale lidi nechodili. Eliška bojuje statečně a chce i lásku. Chce toho moc?

Radka Třeštíková si nedělá iluze o lidech, o jejich věrnosti, zbabělosti, lhaní, o neschopnosti komunikace. Jó, tak to na tom světe chodí, zpívá Hana Hegerová. Rozhodně nečekejte žádnou červenou knihovnu. Ve třetí třetině se mi zdálo, že příběh trochu ztrácel dech, ale vydavatel zřejmě chtěl hodně písmenek. Dočetla jsem a bylo mi líto, že nevím, co bude dál.