Mých 7

Ve smršti všelijakých žebříčků a toptenů, kde se hodnotí nejlepší film, nejlepší písnička, nejkrásnější ňadra a největší pinďour (výraz penis mi připadá příliš nafoukaný), jsem se rozhodla sepsat svůj Žebříček 7 nejlepších českých knih, které jsem přečetla bez výhrad a které možná až nekriticky miluju. Všechny jsem četla minimálně dvakrát, vracím se k nim i po desítkách let od prvního přečtení a občas se mi mimoděk vybaví některé úryvky nebo situace z nich. Čekejte proto jen slova chvály a výkřiky nekontrolovaného nadšení.

Abych byla spravedlivá, vezmu to hezky chronologicky. Karel Jaromír Erben, Kytice to je jasně základka, některé básničky byly v čítance, líbily se mi, sbírku jsme měli doma a já si ji dobrovolně přečetla. Pak občas jen ty oblíbené. Když se Juraj Jakubisko chystal podle básní natočit film, byla jsem skeptická, ale to já jsem vždycky. Prvorozený byl na základce, já si koupila vlastní knížku a synkovi přečetla ty zfilmované. Rodinná návštěva kina. Druhorozenému bylo osm měsíců, celou dobu, co jsme byli v kině, řval v náručí mojí mámy, která ho u nás doma hlídala. Po návratu ho po mně hodila a řekla, že víckrát nehlídá. Film je nádherný, své předloze rozhodně neudělal ostudu. Vodník a Svatební košile jsou úžasně vizuálně zpracované, něco tak krásného jsem dlouho neviděla, byla jsem naprosto unesená.

Jaroslav Havlíček, Neviditelný konec základy nebo začátek střední školy. Loni jsem ji četla znovu, snad popáté a furt mě baví příběh Petra, tvrdého kariéristy, který šel urputně za svým i přes mrtvoly a nakonec stejně šťastný nebyl. Film Prokletí domu Hajnů podle románu se mi nelíbil, neměl to napětí knihy, ten postupný rozpad rodiny.

Jaromíra Kolárová, Chtěla bych ten strom to bylo po maturitě, byla jsem o něco mladší než hlavní hrdinka Zuzana, která se zamilovala do ženatého muže ve věku svého otce, dnes jsem o něco starší než podváděná manželka Eva. Tak nevím komu teď fandit, ale víc rozumím oběma.

Eva Bezděková uvítala křeslo, musela sebrat všechny síly, aby se do něho nesesunula, sedla si způsobně, uplatnila dosud pěkné nohy. Asi je natahovací, pomyslila si Zlatka, co je to za krávu.

Pak byla revoluce a rázem spousta nových knih, teda hlavně těch starých, které už vyšly v exilu. Lenka Procházková, Růžová dáma když čtu tuhle knihu nebo třeba povídky Přijeď ochutnat, moc bych si přála umět psát, umět vyprávět příběh, který čtenáře pohltí, že rychle čte a čte a na konci je mu moc líto, že příběh skončil. Opět mladá holka a několikaletý výsek z jejího života, který začíná znásilněním.

Edgar Dutka, Slečno, ras přichází je tak krásná kniha, ta by měla být určitě v čítankách. Je jedna pasáž, u které jsem napoprvé i napodruhé brečela. Potřetí to snad zvládnu bez slz. Přitom mi nejdřív vadilo, že se příběh odehrává v Austrálii.

Petra Soukupová, K moři o Petře jsem psala zvlášť v rubrice Knihy, nechci se opakovat. Nemohla jsem se rozhodnout, kterou knihu vybrat, všechny jsou skvělé, druhá volba je asi Pod sněhem.

Ladislav Pecháček, Osvobozené kino Mír Pecháček mě jako spisovatel dlouho míjel, znala jsem samozřejmě Básníky, hlavně první díly, na poslední jsem se odmítla dívat. Také film Dobří holubi se vracejí je natočený podle jeho knihy. Milovníkům povídek doporučuji Hořkou čokoládu. Osvobozené kino Mír mi půjčila máma, už mám samozřejmě svoji. Sága jedné zajímavé rodiny začíná v padesátých letech, vypravěčem je mladší syn. Pane Pecháčku, klaním se za fantastické zaznamenání let minulých.

Všichni se tvářili vážně. Nedalo se jim nic vytknout.

- Bude prostě volit individuálně, uzavřel definitivně předseda. - Poznamenejte si ho.

- Indivindi..., přikývl člen a učinil poznámku u otcova jména.

Děkuji všem, kteří poctivě dočetli. Tohle jsou první knihy, které mě napadly, po sedmi kouscích jsem přestala, proto se sem nedostal Jiří Hájíček a Zloději zelených koní nebo třeba Jarmila Loukotková s Medúzou. A kdo je ve vašem řebříčku?

S hrůzou jsem zjistila, že Soukupovou nemám!