Ve Viole jsem byla kdysi dávno, dnes je uvnitř tolik stolků a židlí, že se při představení skoro nedalo dýchat. Také jsem neviděla dobře na jeviště. Viděla jsem jen na Jirku Langmajera (Cocteau), ale s hlasem Jiřího Dvořáka (Marais) jsem si taky vystačila. Já jsem přes ty hlasy. Pro zážitek z představení je potřeba být trochu orientovaný. Příběh přátelství a lásky francouzského herce Jeana Maraise a básníka, dramatika a režiséra Jeana Cocteaua. Jejich životopisy, čtení ze vzájemné korespondence, vzpomínky. Krásné představení doplněné francouzskými šansony. Edith Piaf, Charles Aznavour, Jacques Brel.
Do divadla jsem jela z práce, vzala jsem si na sebe černé džíny a černé baleríny. Ty baleríny firmy Vasky, kterým dělala velké promo Jana, že vyrábí skvělé boty a je třeba podpořit českého výrobce, tak jsem si je před dvěma roky taky koupila. V obchodě mi přišly OK, ale jsou hrozně tvrdé a ne a ne změknout. Už v práci jsem měla na patě puchýř. Na cestu do divadla jsem je prasácky sešlápla a do Violy dopajdala v podstatě v pantoflích. Hned po návratu šly do koše. A jak jsem o botách mluvila a jak mě můj telefon odposlouchává, začaly mi chodit na Instagram jejich reklamy. Naštvaně jsem řvala jsem do mobilu Ty vole já říkala, že jsou na hovno, né že chci nový!
P.S. Bloudičko, čtyři a půl z pěti
Zdroj: Divadlo Viola
