Poslední nerande

Můj blog oslavil třetí narozeniny. Uteklo to jako voda. Založení blogu mám spojené s depresí z padesátých narozenin, začátkem sexu s Patočkou a výletováním se Zuzanou. První dva roky jsem si držela normu šesti článků měsíčně, teď jsem polevila na pět, ale stejně mám pocit, že se strašně opakuju. Stále výlety a občasné randění s Patočkou, který má někde kousek za Prahou priateľku. Svoji laťku jsem postupně snižovala, až zůstala zemdlelná ležet na zemi. Já bych s ním chtěla trávit víc času, případné časové prodlevy naštěstí vykrýval pan Úžasný (děti si tady už nečtou).

Nově jsem odmítala rande ve všední den, chtěla jsem jen víkendové, a ani tak jsem nebyla spokojená. O Velikonocích jsem domýšlivě chtěla nějaký výlet, ale nakonec se spokojila s vycházkou na Petřín. Taková neplánovaná hrrr schůzka. Zrovna jsem přijela domů upocená z válení se na louce v Braníku, protože byl nádherný sluneční den. Rychlá sprcha, umýt vlasy a na pusu nová rtěnka, asi patnáctá ve stejném odstínu do sbírky.

Mezitím jsme si psali, kde přesně se sejdeme. Konečně jsem vystartovala, venku ušla pár metrů a přišla mi sms, že se nemůžeme sejít na Národní třídě. COŽE?! On dnes do centra nemůže. Jó, to už tady bylo, ten strach, aby nás někdo spolu neviděl, jenže tentokrát se moje laťka nějak zvetila a já odepsala, ať už mi teda nepíše. Otočila jsem to zpátky domů a u sousedky se opřela o zvonek. Pomoc! Help! Hilfe! Ayuda! Ta blonďatá bestie samozřejmě nebyla doma. Ale telepatie funguje, zazvonila na mě o hodinu později. Lahev Prosecca, a nenechaly jsme na něm nit suchou.

A to jsem ty narozeniny (moje) slavit nechtěla