Nechci psa

Že vážně nechci psa, jsem si uvědomila, když jsem kdysi Bonga hlídala čtrnáct dnů. Nebaví mě venčení ráno a večer, nechce se mi chodit do tmy a zimy, nebaví mě sbírat bobky, ale jsem tak slušná, že bych je tam nenechala, že. Za odměnu si na botě odnáším ty cizí. Měla jsem se psem jasno, a moc dobře si pamatuju, jak mi před sedmi lety Prvorozený hrdě předvedl roztomilého voříška, kterého si vzal z útulku v Tróji. Syn bydlel nově pár měsíců v pronájmu a byl zřejmě citově deprivovaný, proto štěně, které já doma nedovolila. Moc dobře si pamatuju, že jsem neměla radost, jako bych podvědomě tušila, že ten podvraťák skončí jednou u mě.

Mladý Bong

Syn se nastěhoval zpátky domů před rokem, tedy nastěhovali se oba, když je Markéta I. vykopla ze svého bytu. První změna oproti hlídání byla, že už nesmí do mé postele. Vydržím spát se psem pouze těch čtrnáct dní, dýl ne. Pak už do toho humusu nevlezu. Bong není hloupej, pochopil zákaz hned, ale respektuje jen, když jsem doma. Jakmile vytáhnu paty z bytu, už se mi v posteli rochní. Naštěstí mám postel sklápěcí, musím ji tedy každé ráno zavírat. Největší spory s Prvorozeným jsou samozřejmě kvůli úklidu. Je líný luxovat a robotický vysavač koupit nechce, protože je drahý. Chlupy jsou všude.

Je zajímavé, že když venčí Bonga kluci, jsou zpátky doma raz dva. Prvorozený dokonce vždycky tvrdí, že pes běžel napřed a čekal u domovních dveří. Hmm, když venčím já, obzvláště v posledních mrazivých dnech, JÁ běžím napřed a JÁ čekám u domovních dveří. Pak jdu zase zpátky naproti psovi, který domů evidentně nepospíchá, že mrzne mu nevadí. Mně ano, jsem navlečená, že sotva připažím a mezi šálou a kulichem mám jenom průzor jako tankista. Poslední zastávka. V našem domě je malý bar U broučka, Bong se zájmem očichává venku kouřící hosty a občas se snaží vetřít dovnitř, asi na panáka před spaním. Začínám si myslet, že mi Prvorozený ohledně venčení neříká pravdu. Skoro bych napsala, že prostě kecá.