Mlčeti zlato

Alice znuděně zívla a protáhla se na kancelářské židli. V deset snědla dopolední svačinu, v jedenáct odpolední svačinu, ve dvanáct oběd, který si přinesla z domova. Těstoviny s cuketou a kuřecím masem. V jednu byla připravené odejít, ale to samozřejmě nemohla, protože pracovní doba jí končí až v pět hodin. Zapsala a roztřídila doručenou poštu, připravila tu k odeslání, objednala si nákup v Koloniálu a přečetla Plesk. Fakt dřina. Po práci byla domluvená s Marcelou že se staví u ní doma na pokec a kousek vína.

S Marcelou se znaly takových let, že je raději nepočítala. S dětma chodily společně na písek, bydlely kousek od sebe. Prostě staré staré kámošky. U Marcely žádné novinky, jako obvykle. V kuchyni se mihnul její osmnáctiletý syn. Ahoj Míro, jak se máš? De to. Máš nějaký děvče? Ne. A nějakýho chlapce, zeptala se Alice trochu přidrzle. Mám Petra, odpověděl a podíval se na ni takovýma psíma očima. Marcela ztuhla. Míra se rychle protáhl kolem, sebral klíče z botníku a práskl dveřma. Vždycky to byl takový hubený, tichý klučík a nezdálo se, že by si dělal srandu. Marcela zběsile mrkala, jako by nevěřila vlastním očím a přitom šlo vlastně o uši. Konverzace nad dvojkou bílého se nějak zasekla. Alice se nechtěla vyptávat a tak se celkem rychle odporoučela.

Druhý den volala ubulená Marcela, že Míra vážně využil její nejapnou otázku ke svému coming outu. Prý nevěděl, jak jim to říct. Není divu, znala Mirka jako poněkud despotického otce, který Míru dost válcoval a nejen Míru, ale i dvacetiletou Marcelku a o velký Marcele ani nemluvě. Mezi slzami naznačila, že v téhle dramatické chvíli není u nich Alice vítána, Mirek si teď žádný návštěvy nepřeje. Samozřejmě, pomyslela si Alice, Marcelka je zrovna bez partnera, mohla by se jí třeba zeptat, jestli nemá nějaký děvče!