Taková hodná holka

Kdysi dávno měla moje máma potřebu vlastnit nemovitost. Dodneška nechápu, proč koupila polorozpadlý dům se zahradou v centru malého zaprášeného města ve východočeském kraji. Mně bylo šestnáct, já žádnou touhu opouštět Prahu samozřejmě neměla. Potkaly nás tam všechny problémy, které mohou takové amatéry potkat. Například nestandardní sousedi zleva.

Starší manželský pár, kde paní byla evidentně alkoholička, jestli i pán si už nepamatuju. Měli dospělé děti, dceru s rozštěpem patra a kluky jednovaječná dvojčata s rozštěpem rtu i patra. Bezvadný genetický kód, včetně mdlé inteligence, i když těžko posoudit, moc rozumět jim nebylo. Všechny jejich děti měly po dvou dětech. Sousedi chovali prase v chlívku hned u našeho plotu, smrad neskutečný. Na blátivém dvorku měli zvláštní paviání slepice s růžovým zadkem bez peří. No, možná to byla nějaká nemoc. Taky se jim oběsil pes, měl blbě zamotaný řetěz a skočil z boudy dolů. Předem plánované sebevraždě bych i věřila.

Dcera Lída byla rozvedená, manžel ji opustil, měla Lidušku a Jarouška, děti zhruba ve školkovém věku, stejné placaté obličejíky s modrýma očima. Pracovala v místní fabrice jako pomocná dělnice a bydlela v domě s rodiči. Byla to taková zanedbaná smutná ženská, zpětně si uvědomuju, že byla vlastně dost mladá. Její vypitá matka ji pořád chválila: Liduna je taková hodná holka, stará se o děti, do práce chodí a na chlapa se ani nepodívá. Proč na ni v poslední době tak často vzpomínám? Já jsem taky taková Liduna.