Ilona, jedna z Vyšehradských matek, si pronajala v Mitrovicích mlýn a pořádá v něm svatby. Poprvé jsme tam byli v září na oslavě šedesátin Zuzany a Vítka. Ilona je taková poctivá hodná holka, ta z těch svateb nezbohatne. Nechala opravit mlýnské kolo, schody, zasadila okolo nějaký roští, našila krásné květované závěsy a povlaky na polštářky do pokojů. Ze svatebního apartmá se vychází přímo k rybníku, romantika jako blázen. Udělali jsme několik procházek po okolí. Krajina je tady příjemně kopcovitá. Vůbec jsem třeba nevěděla, že pražská zoo v blízkosti chová koně Převalského.
A protože se nám mlýn fakt moc líbil a byli jsme hodní, nikdo se nezhvízdal a nedělal ostudu, pozvala nás Ilona na výlov rybníku. Jeden páteční večer jsme se zase všichni u ní sešli. Svezla jsem se s Bohunkou a Honzou, přijeli jsme poslední, akorát se plánoval nějaký výjezd do termálních lázní v Hevízu, ani jsem se nestačila svléknout a už mě Vítek obral skoro o šest tisíc. Před usnutím jsem si říkala, proboha vždyť jsem tam vůbec jet nechtěla! Ale prý jo, říkali ostatní u snídaně.
Jak jsem maličko opožděná, k rybníku jsem došla, když byl už výlov v rozběhu. Kačka právě suše poznamenala, že kdyby ryby mohly řvát, na hrázi bychom nevydrželi. A měla pravdu. Nebylo to hezký. Ve vodě byla spousta potěru, ty mrtvý rybičky pak ležely všude kolem a my po nich šlapali. Odcházeli jsme ve chvíli, kdy jeden z rybářů zapadl do bahna. Hodinu ho tahali ven, my radši courali po Mitrovicích. Kapra jsem si nakonec nekoupila. Na Štědrý den budou řízky.
