Plavu..!

Začala jsem chodit plavat do bazénu v Hloubětíně. Prvorozený se mi směje, že jsem si vybrala bezva chvíli - zimu a energetickou krizi. Plavání si vymyslela moje oblíbená kolegyně Romana, já se jen přifařila. Od té doby, co odešla Jana, nemám v kanclu spřízněnou duši, proto oplenduju vedle u Romči. 

Koupila jsem si plavky v celku, ty jsem naposledy měla někdy v první třídě, pamatuju si, že byly modré s ošklivou kovovou ozdobou. Posledních padesát let nosím bikiny. Plavky v celku umí překvapit. Prsa mám měkký, plavky je dokonale splácly. Hrudník dospívajícího chlapce. Ovšem břicho mám asi tvrdý, protože to nesplácly vůbec. Naopak, láskyplně ho objímají. A nevěřte, že černá zeštíhluje. 

V Hloubětíně je slaná voda, to je fajn, ale já nejsem žádná plavkyně. Plavu opatrně, z vody v uších mám strach. I při mytí vlasů doma nad vanou, jakmile se mi dostane do uší, mám pocit, že se topím. Natož v bazénu, ale zatím dobrý. Vlezu do vody a plavu a plavu. S nikým se nebavím. Bazén přeplavu minimálně dvacetkrát, abych se dostala na půl kilometru. Romča plave jako kosatka, s tou se poměřovat nemůžu, ta má jednou tolik. Odplavu si svoje a při vylézaní schůdků se mi ruce klepou, že málem spadnu zpátky do vody.

Občas se připojí Romčina bývalá kolegyně Jana. Cestou zpátky se zastavíme na plzeň na Staré hospodě, musíme doplnit minerály po sportovním výkonu. Jenže já před plaváním nejím a po třech malých pivem ji mám jak z praku. Posledně jsem omylem vlítla na pánské toalety, a ten chlapík u mušle se tak lekl, že načůral vedle. 

Zase mám doma tašku s plaváním