Prvorozený se rozhodl, že se zúčastní závodu Spartan. Měla jsem jen mlhavé povědomí, co takový závod obnáší. Takže je to pětikilometrový běh a dvacet různých překážek. Synek prý začne trénovat. Pak samozřejmě nezačal, protože byl šestnáct dní v kuse v práci, ale zlanařil kolegu Jakuba, že bude závodit taky a jako doprovod vzali ještě kolegyni Lucku, a protože jsem se k tomu plánovaní akorát nachomýtla, zeptal se mě, jestli nechci jet taky. Taková nabídka se asi neodmítá.
V půl sedmý ráno v sobotu mě vyzvedli doma. Cesta v pohodě. V Žatci právě končil hlavní závod, tolik namakaných chlapců a holek jsem v životě neviděla. Před závodem jsme si dali kávu a prohlédli pár překážek. Hod oštěpem, ručkování, plížení pod ostnatým drátem, běh po kladině nebo co to bylo, lezení přes stěnu. Pro mě samý strašný věci. Podobné překážky byly i pro děti, Vanička se naštěstí bude věnovat baletu, tvrdil synek. Kluci běželi charity až kolem poledne v tom největším horku. Tenhle závod byl už bez rozhodčích a neměřil se čas. Kubík překvapil, doběhl jako první, předběhl i pár závodníků z předchozího startu. A měl ještě koule na to, aby se vrátil na trať podpořit Prvorozeného, koneckonců je o patnáct let mladší a věnuje se boxu. Prvorozený zvládnul téměř všechny překážky, některé na několikátý pokus, ale byl moc spokojený a velká radost z medaile.
Po závodu nás synek vzal na pozdní oběd do nejlepší mostecké restaurace El toro, výjimečně jsem si dala burger Jack Daniels, nemám žádnou disciplínu, ale hranolky jsem mazaně nacpala Lucce. Od restaurace stačilo popojet jen kousek k mosteckému jezeru. Voda průzračná a osvěžující a okolo už taky nějaký roští vyrostlo. Byl to moc hezký výlet.
