Padesátka v lázních - Na pohodu

Jak mi řekl Standa, lázně jsou fabrika, dobře fungující fabrika. První dny jsem byla úplně ztracená, na recepci jsem si vzala plánek lázní, ale stejně jsem furt bloudila a hledala, kde mám procedury. Měla jsem předepsané slatinné koupele, perličkové koupele, vysokoindukční magnet na kolena, cvičení, masáže, fyzioterapie, bazén a laser. Z areálu jsem se odvážila vyjít jen se Standou, musel mě dovést do centra Třeboně a zpět, naštěstí se šlo pořád rovně. Klienti, kteří mají problém s chůzí v podstatě areál nemusí opustit, všechno tu je. Kavárna, restaurace, bar, bowling, malá prodejna. Promítají se filmy, konají přednášky. Z bývalého baru Slatinka je prodejní místo, kde se každý den nabízelo různé zboží. Oblečení, šperky, batohy, kabelky, boty, kosmetika.

Stává se ze mě moralistka, byla jsem fakt šokovaná, jak se v lázních veřejně pije. Standa mě vytáhl na čtvrteční tanečky do Harmonie. Já jsem nechtěla, netančím, on také ne, tak jsem nechápala, proč bychom se někde měli překřikovat. Když jsem vešla dovnitř a viděla ty křepčící staříky a zpívajícího místního umělce s klávesama, teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem vážně stará a chtělo se mi brečet. 

Hodně lidí se mě ptalo, jestli jsem se v lázních nenudila. Nebyl čas. Procedury byly rozfrcané až do odpoledne. Po slatině a masáži jsem pokaždý usnula. První sobotu za mnou přijela Naděnka, zašly jsme na kávu. Vždycky když se ptám, po kom je tak hamižná, tvrdí že po babičce Růžence z Třeboně. Dávno jsem jí říkala, že bych babičku moc ráda poznala, tak mi s ní domluvila rande. Růženka je velmi čiperná okouzlující dáma, viděly jsme se třikrát. A byla velmi pohostinná!

Další víkend přijely Vyšehradské matky, sehnaly si ubytování v centru. V pátek večer procházka po městě, v sobotu jsme lehce zapařily, ale decentně protože měly po procházce okolo rybníka Rožmberk v nohách asi 27 kilometrů. V neděli jsem zatáhla oběd a vyrazila s nimi na procházku okolo rybníka Svět, cca 13 kilometrů.

A poslední sobotu bylo u Aurory zahájení lázeňské sezóny. Spousta stánků, skákací něco, spousta návštěvníků, politická elita, kněz žehnal slatině, koncert Ready Kirken, Sebastiana a Moniky Absolonové. Na závěr velký ohňostroj, na který jsem nešla, protože s touhle zábavou nesouhlasím, takový můj tichý osobní protest, který na nikoho neudělal dojem, asi jako když jsem se nedívala na StarDance, když tančil Godla, ale nevadí.

Vstup na nudistickou pláž naproti Auroře na břehu rybníka Svět

Padesátka v lázních - Kufr zabiják

Loni v létě jsem měla pracovní krizi. Hrozně mě bolela bederka při focení vzorků, musela jsem dělat pauzy a pracovat na střídačku u počítače, bolely mě palce na rukách, jak pořád chňapám ty mouky a ostatní vzorky. Na každém výletě jsem si příšerně odstřelila kolena. K tomu ještě Naděnka vyhrožovala výpovědí. Vymyslela jsem si projekt Padesátka v lázních. Takový dlouhodobý plán, klidně na rok, na dva, jak se mi podaří pobyt získat. 

Pro začátek jsem zkusila praktickou lékařku. No, ta mě úplně vyfakovala, co si jako myslím, že to není jako dříve, že si lidi lázně nemůžou dovolit, že jsou drahé, že nejde vypadnout na tři týdny z pracovního procesu a bla bla. Objednala jsem se na ortopedii. Pan doktor zkoumavě prohlédl můj rentgen, nález by na lázně byl, ale žádost pojišťovně může napsat jen neurolog nebo rehabilitační lékař. Taky se musím ponasnažit sama a chodit rehabilitace. Sestřička na neurologii mě s velkou omluvou objednala až na prosinec. Nevadí. 

Odbyla jsem si rehabilitace a konečně se vecpala do ordinace neuroložky. A protože nesnáším takový ty tanečky okolo, řekla jsem rovnou, že bych chtěla lázně. Dobře, řekla paní doktorka. Ona vypadala moc mile už od pohledu. Kdy byste chtěla jet? Květen?, řekla jsem trochu nejistě. A kam byste chtěla? Ježíš, jsem tady v cestovní kanceláři?, vyhrkla jsem nevěřícně. Vytiskla mi seznam lázní, kam bych mohla, vysvětlila rezervační poplatek a mám v únoru přijít podepsat žádost pro pojišťovnu. Vánoční svátky jsem strávila vybíráním lázní. V Hodoníně nekomunikují přes mail, v Luhačovicích není slatina, v Bohdanči se mámě moc nelíbilo. Vítek mi vynadal, co vymýšlím, ať jedu do Třeboně, že jsou nejlepší, jezdí sem každý rok. Tak jsem v Třeboni.

Zahlásila jsem plánovaný termín v práci, Markéta domluvila místo mě brigádníka. Ulevilo se mi, aspoň mě budou kolegyně míň nenávidět. Největší problém u třítýdenního pobytu jsem měla s prádlem. I jsem hledala, jestli je v Třeboni veřejná prádelna, ale žádnou jsem nenašla. Rozhodla jsem se pro velký kufr, se kterým jsem jezdila s dětma k ségře. Ve finále vážil asi 23 kilo. Cestovala jsem rychlíkem a už dopředu jsem měla strach, jestli kufr zvládnu narvat do vlaku. Oprávněně. 

Při nastupování jsem fakt zabrala ze všech sil, abych kufr zvedla na poslední schod. Skoro se mi to podařilo, a pak jsem najednou celá ztuhla a cítila, jak pomaličku padám zpátky z vlaku, na zádech ještě těžký batoh s noťasem. Matka dvou dospělých synů, rozpláclá na peróně Hlavního nádraží, zabitá kufrem, někde jsem asi udělala chybu, proběhlo mi hlavou v sekundě. Naštěstí vůle přežít je silná. Vystupování bylo už v pohodě, do taxíku a z taxíku dával Zabijáka řidič. 

Příjezd byl hektický, Zabijáka jsem nechala na recepci a vyřizovala ubytování a procedury, celá jak v Jiříkově vidění, najednou se z jídelny se vykulil starý starý kamarád Standa z Budějic. On opět v utajení, já mu svůj termín napsala. Já fakt nepotkám normálního chlapa. Ale zase jsem jediná bába, co měla do hodiny po příjezdu do Aurory frajera, který ji odtáhl kufr na pokoj. 

Ve vlaku