Padesátka v lázních - Kufr zabiják

Loni v létě jsem měla pracovní krizi. Hrozně mě bolela bederka při focení vzorků, musela jsem dělat pauzy a pracovat na střídačku u počítače, bolely mě palce na rukách, jak pořád chňapám ty mouky a ostatní vzorky. Na každém výletě jsem si příšerně odstřelila kolena. K tomu ještě Naděnka vyhrožovala výpovědí. Vymyslela jsem si projekt Padesátka v lázních. Takový dlouhodobý plán, klidně na rok, na dva, jak se mi podaří pobyt získat. 

Pro začátek jsem zkusila praktickou lékařku. No, ta mě úplně vyfakovala, co si jako myslím, že to není jako dříve, že si lidi lázně nemůžou dovolit, že jsou drahé, že nejde vypadnout na tři týdny z pracovního procesu a bla bla. Objednala jsem se na ortopedii. Pan doktor zkoumavě prohlédl můj rentgen, nález by na lázně byl, ale žádost pojišťovně může napsat jen neurolog nebo rehabilitační lékař. Taky se musím ponasnažit sama a chodit rehabilitace. Sestřička na neurologii mě s velkou omluvou objednala až na prosinec. Nevadí. 

Odbyla jsem si rehabilitace a konečně se vecpala do ordinace neuroložky. A protože nesnáším takový ty tanečky okolo, řekla jsem rovnou, že bych chtěla lázně. Dobře, řekla paní doktorka. Ona vypadala moc mile už od pohledu. Kdy byste chtěla jet? Květen?, řekla jsem trochu nejistě. A kam byste chtěla? Ježíš, jsem tady v cestovní kanceláři?, vyhrkla jsem nevěřícně. Vytiskla mi seznam lázní, kam bych mohla, vysvětlila rezervační poplatek a mám v únoru přijít podepsat žádost pro pojišťovnu. Vánoční svátky jsem strávila vybíráním lázní. V Hodoníně nekomunikují přes mail, v Luhačovicích není slatina, v Bohdanči se mámě moc nelíbilo. Vítek mi vynadal, co vymýšlím, ať jedu do Třeboně, že jsou nejlepší, jezdí sem každý rok. Tak jsem v Třeboni.

Zahlásila jsem plánovaný termín v práci, Markéta domluvila místo mě brigádníka. Ulevilo se mi, aspoň mě budou kolegyně míň nenávidět. Největší problém u třítýdenního pobytu jsem měla s prádlem. I jsem hledala, jestli je v Třeboni veřejná prádelna, ale žádnou jsem nenašla. Rozhodla jsem se pro velký kufr, se kterým jsem jezdila s dětma k ségře. Ve finále vážil asi 23 kilo. Cestovala jsem rychlíkem a už dopředu jsem měla strach, jestli kufr zvládnu narvat do vlaku. Oprávněně. 

Při nastupování jsem fakt zabrala ze všech sil, abych kufr zvedla na poslední schod. Skoro se mi to podařilo, a pak jsem najednou celá ztuhla a cítila, jak pomaličku padám zpátky z vlaku, na zádech ještě těžký batoh s noťasem. Matka dvou dospělých synů, rozpláclá na peróně Hlavního nádraží, zabitá kufrem, někde jsem asi udělala chybu, proběhlo mi hlavou v sekundě. Naštěstí vůle přežít je silná. Vystupování bylo už v pohodě, do taxíku a z taxíku dával Zabijáka řidič. 

Příjezd byl hektický, Zabijáka jsem nechala na recepci a vyřizovala ubytování a procedury, celá jak v Jiříkově vidění, najednou se z jídelny se vykulil starý starý kamarád Standa z Budějic. On opět v utajení, já mu svůj termín napsala. Já fakt nepotkám normálního chlapa. Ale zase jsem jediná bába, co měla do hodiny po příjezdu do Aurory frajera, který ji odtáhl kufr na pokoj. 

Ve vlaku