O příborníku

Loni jsem si pořídila novou kuchyň. Do takové velké akce bych sama nešla, kdybych neměla Igora, jednoho vyšehradského otce, který pracuje v kuchyňském studiu. Původní kuchyň mi montoval taky on. Rozjela jsem za ním do Strašnic, sice měl před plánovanou cestou do Ameriky, ale čas si našel. Vybrala jsem si skříňky, úchytky, pracovní desku, dřez a baterii. Igor odjel a nic se nedělo, i když se skříňky už měly vyrábět. Po návratu mi zavolal, že nemůže najít poznámky s vybranými věcmi, ať se zastavím znovu. Skříňky a úchytky jsem si pamatovala, ale u pracovní desky jsem váhala a zbytek věcí jsem nedala vůbec. Pracně jsme dávali komponenty dohromady, když otočil papír na našel ty původní poznámky na druhé straně. Bezva. Netrefila jsem ani tu pracovní desku. 

Ke kuchyni jsem měla jediné přání navíc. Chtěla jsem ještě jeden plastový příborník do šuplíku. U staré kuchyně jsem měla taky dva. V prvním příbory a ve druhém drobné věci jako otvíráky, špejle, gumičky a tak. Když Igor přijel zkontrolovat namontovanou kuchyň, už na to má lidi, příborník samozřejmě neměl. Zapomněl. Kdybych ho neznala tolik let, myslela bych si, že je neschopný pako.

Další příborník se musel objednat, dodací lhůty samozřejmě dlouhé. Je to takový velký plastový krám, který se musí podle velkosti šuplíku oříznout. Igor pečlivě šuplík změřil. Čekala jsem přes měsíc, když příborník konečně dorazil, Igor zavolal, že ztratil lísteček s rozměry. Nerada měřím cokoli a teď jsem už byla úplně vynervovaná. Předala jsem mu údaje. Druhý den zase volal, že jsem to změřila nějak blbě. Zrovna v pátek, kdy mi psycholožka řekla, že nejsem debil. Asi mi lhala. Vyrazila jsem do Strašnic pro ten zatracený kus plastu. A víte, kdo to blbě změřil? Igor. Příborník je malý, v šuplíku lítá sem a tam. Nový měl být v lednu, ale nějak se mi nechce Igorovi volat.