Výlet do Nelahozevsi

Výlet do Nelahozevsi

(pro Světlanku, protože ona s námi jezdit nemůže, cák bydlí daleko)

Rozhodly jsme se se Zuzanou, že vyrazíme na výlet. A býlet, jak říkal můj Druhorozený. Pojedeme vláčkem do Nelahozevsi, pak půjdeme podél Vltavy někam a tam zase nasedneme na vlak zpět do Prahy. Opět jsme si nevzaly s sebou nic k jídlu a po zkušenostech z Roztok se domluvily, že nepůjdeme hned do první hospody. Jsme rozmazlený, zvyklý na polední meníčka a mimo Prahu trpíme.

Do Nelahozevsi jsme přijely v době oběda a protože hned u zámku byla sympatická, poměrně plná zahrádka, porušily jsem předsevzetí okamžitě. Taky to nevypadalo, že by ještě další hospoda někde byla. Na tabuli bylo několik hotových jídel. Mladej, hezkej kluk, co obsluhoval, omlouval svou rychlost/pomalost tím, že je na place sám. Daly jsme si colu a objednaly řízek a smažený květák s bramborama. A čekaly. Čekaly dlouho.

Po třičtvrtě hodině nám obsluhující oznámil, že došly brambory a jestli si tedy dáme hranolky a pořád tvrdil, že neví, kdy jídlo dostaneme. Po hodině dostali jídlo s bramborama (asi to naše) lidi u vedlejšího stolu, kteří dorazili před 10 minutama. To už jsem byla nejen příšerně hladová, ale i zuřivá a vyrazila se podívat do kuchyně.

V kuchyni dědek s bábou a nic, co by připomínalo oběd. No, dědek s bábou, o moc starší než já asi nebyli. Tak jim povídám, že my na to kašlem a čekat na jídlo nebudem. A jak jsem byla pořádně nasraná, ještě jsem dodala, když to neumíte, tak to nedělejte. Bábu málem kleplo. Sundala si zástěru, mávala s ní jak toreador a řvala, že si to mám zkusit sama. A proč bych to dělala? Já mám přece svojí práci, vysvětluju.

Šla jsem ven a číšníkovi říkám, že teda jdeme pryč. Hned vás zkasíruju, najednou byl akční hrdina. To určitě, povídám, my nic platit nebudeme. Ale dámy, tak to budu muset zaplatit já, naříkal.

Ne, to je pozornost podniku za zbytečný čekání. To zaplatí pán. Mávla jsem směrem do kuchyně.

Zuzana říkala tenkým hlasem, že by to zaplatila, nemá ráda scény. NIKDY. Jsem jí to nedovolila.

Hned vedle hospody je vietnamská prodejna, vyrazily jsme tam pro něco k jídlu. Za minutu se přiřítil rozběsněný dědek. Prej, víte, že utéct bez placení je nezákonný? hulákal. Vietnamec se schovával za kasu. Já jsem neutekla bez placení, já jsem rovnou řekla, že ty coly platit nebudu. A neutíkala jsem, neběhám už leta, hulákala jsem taky. Dědek odešel.

Asi nemusím psát, že na zámku nám utekl začátek prohlídky o fousek, prý bylo plno a nechtěli nás k nim ani vetknout. Další prohlídka za hodinu. Tak jsme se v podloubí nacpaly těma prasárnama z prodejny a šly jinam. Podél Vltavy furt pryč, ani jsme pořádně nevěděly, kde jsme. Celkem cca 10km. Pak Libčice nad Vltavou a domů.

Příště jedeme do Posázaví, Zuzana má čtyři mapy.