Odkvetlá pampeliška

Jako odkvetlá pampeliška si připadám už delší dobu a když jsem potkala tohle (pro mě) stylový tričko, byla moje odkvetlost zpečetěna definitivně. Dyť mě už potěší, když si Vietnamec v trafice všimne, že jsem si minulý týden nebyla pro program televize. Pak teda s přiblblým úsměvem dodal: Já myslel umřela. Dělala jsem, že neslyším, nebudu se zbytečně nasírat hned po ránu. Chyběla jsem mu přece!

Po dvou měsících na blogu mám pocit, že nemám o čem psát. Teda ne, že bych neznala dost příběhů, lidí a různých drbů, ale začínám mít strach z negativních reakcí. Adresu blogu jsem samozřejmě poslala všem kamarádkám, děti si tu čtou, v práci jsem se taky pochlubila. Znám pár tajemství a psát je nemůžu (mmch Sophi gratuluju k neplánovanému zabřeznutí). Já, která tady psala cinty o přehnané korektnosti, mám strach psát, protože blog není jako deníček, který po zapsání zážitků uplynulýho dne zamknete malým klíčkem a strčíte pod polštář. I moje matka sem trefí. A to má noťas jen na telefonování přes Skype a když chce vědět, co dávají v kině, jede se tam podívat.

Přivolávání vnučky se zatím nedaří, rozhodla jsem se tedy svou aktivitu nasměrovat jinam. Třeba skončit s celibátem a jít na rande s Patočkou. Pracovně mu říkám Poslední nabídka sexu v tomto životě. A já prostě potřebuju posilovat pánevní dno, no...

Letos mu bylo 52, známe se 3,5 roku, tenkrát byl čerstvě rozešlý s přítelkyní, časem se zase dali dohromady. Naše rande byly jak přes kopírák, někde jsme se sešli na pivo, lehce se cinkli, na Florenci jsem ho vykopla z béčkovýho metra na céčkový ( bydlel na Pankráci) a sama pokračovala na Čerňák. O žádné další sbližování jsem nestála. On se naštval, čtvrt až půl roku vydejchával a pak se ozval znovu. Má neuvěřitelnou výdrž nebo si nechce nechat ujít odměnu za probenděný peníze. Někdy jsem se ozvala i já, jako třeba teď. Vlastně se mu nedá nic vytknout, snad jen to, že je z Košic a trochu hutorí. A občas mi připadá maličko nudný.

Vyrazili jsme na zahrádku restaurace Klamovka. Nikdy jsem tam nebyla, levý břeh Vltavy moc neznám, ale Klamovka je strategicky blízko jeho novýho bytu. Konečně béčkový metro a ujištění, že bydlí sám. Venku nádherně, zahrádka narvaná, servírka se spiklenecky usmívala. Tak nevím, jestli s ní něco měl, nebo sem vodí všechny holky ze svýho fanklubu, protože je fakt pěknej chlap. Občas trpívám stihomamem, ale známe se z internetový seznamky, což mluví samo za sebe.

Hodně jsem uvažovala nad tím, jestli má peníze (ne na útratu, ale celkově), protože jsem se potkala s pár nezaopatřenými pány, co by se ke mně hned nastěhovali, ani puberťák by jim nevadil a ještě měli tu drzost ptát se na teplý večeře. Tss. Ani obědy nebývají vždy teplý. A Patočka chodil furt ve svetru s našitýma záplatama na loktech. Tuhle blbou módu jsem nesnášela už v dětství.

Na zahrádce se ometal smutný, opuštěný pes, vypadal jak hyena, ale na to, abych si ho vzala domů, jsem naštěstí těch piv měla málo. Byl čas splnit misi. Vyrazlili jsme. Byla jsem mile překvapena (bytem). Novostavba, byt malý, ale luxusní (ty záplaty mě prostě zmátly), takový chlapský, v tmavých teplých barvách, bez kytek a obrázků. Dvacetimetrová terasa s houpačkou. Automaticky jsem si prohlédla oblečení na sušáku. Ne, žádné holčičí věci tam nebyly.

Móc se mi tam líbilo a pokud budu mít koule aspoň jako Patočka (malý), napíšu, co bylo dál....