Hlídám psa

Poprvé jsem hlídala celé dva týdny, a ne jen víkend jako jindy. Prvorozený odjel s Markétou na dovolenou a nechal mi doma smradlavýho psa. Bylo zbytečné se ptát, kdy ho naposledy koupali, i vzhledem k tomu, že mu prozíravě zabalili osušky a psí šampon. Docvaklo mi, že jsem na řadě. Bong nemá koupání rád, bojí se. Jen Druhorozeného koupání sadisticky těší a baví se tím, jak se pes klepe. Ochotně ho strčil do vany. Já se snažila být rychlá a efektivní.

Když jsem šla spát, ležel ještě mírně zvlhlý uprostřed mé postele stočený do klubíčka, čumák schovaný. Jemně jsem ho chtěla odstrčit, ani se nehnul, byl k peřině snad přilepený. Zabrala jsem. Jen se víc přikrčil a zabral taky. Musel ho zavolat Druhorozený, pak neochotně vstal a dával si sakra bacha, aby ani kouskem oka na mě nepohlédl. Přitom do vany ho strčil syn, ne já! Podvraťák jeden uraženej.

Pravidelně po příchodu z práce s ním dělám velkou, hodinovou procházku. Jdeme se podívat na Aloisov na nutrie, musím ale dávat pozor, aby mi ho nesežraly. Pak jsem dva dny po sobě přišla pozdě z práce a procházku odflákla. V pátek ráno při venčení nekakal, jen se po mně párkrát posměšně ohlédl a nic. Nevadí, půjde s tebou syn. Cestou domů jsem zahnula doleva, on doprava. Jdeme domů, povídám. Bez odezvy. Štrádoval si to dál svým směrem. Vykročila jsem za ním, zrychlil. Přidala jsem do běhu, on taky, až se mu uši vesele plácaly. Vždycky zastavil, podíval se na mě a smál se. Ne na mě, ale mně. Prostě se vydal na dlouhou procházku bez ohledu na to, že já musím do práce. Takže kompromis, hezky jsme se proběhli, i se vykakal a pak šel loudavě domů. Do práce jsem přišla o třičtvrtě hodiny pozdě s omluvou, že mi utekl pes. Všichni vědí, že žádnýho psa nemám.

V pondělí mi Druhorozený zoufale volal ke kadeřnici, že se Bong dusí. Sprintem jsem doběhla domů. Pes chvílema opravdu vydával děsivé zvuky, jako kdyby něco vdechnul. Bylo osm večer. Hystericky jsem volala na nejbližší veterinu, popsala příznaky, pětkrát vysvětlila, že pes není můj. Domohla jsem se ošetření, naštěstí máme veterinu fakt kousek od domu. Tam jsem veterinářce znovu pětkrát řekla, že pes je Prvorozeného, že je z útulku a hodně bázlivý. Byla velmi laskavá, Bonga prohlédla, změřila mu teplotku, zvážila ho a dala mu pár piškotů na uklidnění. Usoudila, že má virózu. Vyděšeně jsem se zeptala, jestli je to nakažlivý, že spolu spíme. Veterinářka vypadala čím dál pobaveněji. Ne, není to nakažlivé, jen pro psy. Musí mu píchnout dvě injekce, jednu s vitamíny, druhou s nějakým lékem. OK, zase jsem držela psa. Po prvním píchnutí se zhroutil na zem. Hmm, opravdu je to citlivka, všimla si doktorka. Od té chvíle se nedusil ani jednou, možná byl jen zvědavý, jakou veterinu máme na Černém Mostě. V noci spal se synem a se mnou nemluvil ještě druhý den.

Markéta si při následné předávce psa poslechla raport. Tyhle dusící se zvuky prý Bong dělá, když chce na sebe upozornit. Bezva.

Lehce uražený, v posteli Druhorozeného