Síla Vůle

Moje Vůle je odjakživa taková chudinka neduživá na rozdíl od kulaťoučké Lenosti vyžrané čokoládou. Nemají se ty holky moc rády. Kdysi dávno slavila Vůle velký úspěch, když naučila jíst všechny pinďoury brokolici. Jenom s pomocí nezdolné Vůle jsem vydržela a k nedělním řízkům přidávala neúnavně brokolici vařenou v páře. Ani dávení u stolu mě neodradilo. To jsem měla ještě všechny tři mé chlapce doma a mluvila jsem o nich zásadně jako o pinďourech, s rozlišením malý/velký/starý. Na pohledy z dovolených jsem se automaticky podepisovala: Míša+3P. Všichni věděli. Dávno jim tak neříkám. Ze starého se stal odpůrce, velký se odstěhoval, doma zůstal jen malý, který je už velký.

Pohodářka Lenost mě například poňoukala ke sledování Prostřena, to byla Vůle vyloženě zhnusená. Začala jsem se dívat během nemoci a pak jsem nějak nemohla přestat, i diskuzi na netu jsem pravidelně sjížděla. Původně jsem si myslela, že se sledováním naučím vařit, ale pak jsem zjistila, že většina soutěžících vařit vůbec neumí. Ale furt jsem se dívala. Klasická závislost, za kterou jsem se styděla a tajila ji, jako bych šňupala kdovíco. Vůle si připsala dobrý bod, když jsem toho nechala.

Jenže Lenost je fajn, zbytečně nevyšiluje, mám ji ráda. Vůle je pořád nespokojená, pořád by chtěla nějaké výkony, výsledky, aktivitu. Abych jí zavřela pusu, chodím pravidelně cvičit. S Leností jsem domluvená, že si moji společnost užije o víkendu. Většinou ho urve celý, válíme se doma na sedačce, pomlouváme Vůli a koukáme na televizi. Uražená Vůle pak vyráží sama někam na procházku.

Ovšem i ta naivka Vůle se občas naštve a dupne si. Chvilku se snažím, aby neřekla, i španělštinu jsem vytáhla. Come estas? Bien. Hasta luego. Vůle je vůbec malicherná, nesnáší třeba neoholený nohy. Lenost se jenom směje, je zima, to neřeš, povídá.

Síla Vůle? No, u mě spíš síla Lenosti.