Kde se stala chyba..?

Kde jsem udělala ve výchově chybu? Možná už tenkrát... Znáte to, batole se veze v kočárku, spokojeně vyčumuje na všechny strany. V jedné chvíli kontrolním pohledem za sebe zjistí, že kočárek netlačíte vy, ale brácha nebo třeba babička. Spustí neuvěřitelný jekot, máchá ručičkama vaším směrem a řve mama, mama. Chvíli odoláváte, ale když se celá ulice otáčí, rychle chňapnete po madle kočáru, jen aby byl parchant zticha. Úplně běžná situace.

Druhorozený byl nesnesitelný už v břiše a šestinedělí byl nejdelší flám mýho života, na jehož konci jsem měla živý sen. Otevírám okno v kuchyni, úplně přesně cítím ten chladný závan dubnového vzduchu, držím plačící dítě za nožičku a vyhazuju ho z prvního patra na pískoviště. Jasně, byl to jen sen, protože já bych žádný předmět až na pískoviště nedohodila, já totiž házet vůbec neumím.

První rok a půl se mnou synek spal v posteli, v té své sice usnul, ale kolem půlnoci se pravidelně přesouval do mé. Nešlo ho nechat řvát, měl neskutečnou výdrž. Též muži a Prvorozenému tekly poněkud nervy. Když měl rýmu nebo kašlík, spal mi na zádech a celou noc mě držel kolem krku. Jako Káča čerta. Řval i přes den, pokud jsem ho nedržela v náruči. Zuzana mě uklidňovala, že přestane, až začne lézt, že se zabaví. Řval furt. Přestane, až začne chodit, slibovala Zuzana. V sedmi měsících chodil okolo nábytku, v devíti a půl regulérně běhal. Řval furt, jen se mě pro změnu při vaření držel zezadu za lýtka.

Když povyrostl, tenhle model chování si ponechal, aby ne, fungoval dobře. To bylo neustále, dej mu to, ať neřve, půjč mu to, pusť ho tam, kup mu to. Podotýkám, že to byla hlavně mantra mého muže, kterého jsem posléze z výchovy vyloučila, ale bylo už pozdě. Ten věčně nespokojený chlapeček vyrostl v příšernýho puberťáka, který odmítá dospět.