V karanténě

V pátek byl Druhorozený s Lucinkou na procházce. Krásně nasněžilo. Vrátili se fialoví. To má ale synek nápady, furt sedí doma na prdeli a vyleze ven, když mrzne. V sobotu nebylo Lucince nejlíp a v neděli odcházela domů s teplotou a hrozným kašlem, až jsem si myslela, že má zánět průdušek. V pondělí začal kašlat synek, prý to od Lucinky chytil. Měl teplotu. 

Začala jsem být ve střehu, ale do práce jsem šla i v úterý, protože jsme zase v oslabeném počtu. Do laboratoře na Slovensku jsem napsala varování, v Čechách si všichni dali novoroční předsevzetí, že budou svoje výrobky a plodiny testovat v naší laboratoři a pokud již testují, tak množství vzorků ztrojnásobí.

Řidiči neustále vozili další a další vzorky, až jsem úplně ztratila přehled, co kde je. Naštěstí máme novou recepční, protože nás zásobovalo i DHL a zákazníci osobně. Přišla bába s pohankou. Přišel chlapík s hromadou malých lahviček, v kterých byly nějaké zasr omáčky, udal jméno firmy, o které nikdo v životě neslyšel, velmi mlhavý nástřel požadovaných mikrobiologických analýz a odešel.

Půl dne jsme pak zjišťovaly, co s nimi. Moje nervy neměly nervy s chlapíkem po telefonu mluvit. Chtěl mít nějaké omáčky v lednici, nějaké při 20 stupních, první analýzy hned, další po sedmi dnech, ale jaké furt nevěděl. Telefon jsem předala Máje. Mluvila s ním čtyřicet pět minut, než žádanku dali dohromady. Myslím, že si během hovoru i potykali.

Ve středu jen já a Jana na práci, na kterou nás má být pět, nemluvě o tom, že Áďa zasněně vypráví, že když ona nastoupila do firmy, bylo jich v zákaznickém servisu sedm. SEDM. Ve středu odpoledne pípla zpráva od Lucinky, že je pozitivní na covid. Vstala jsem od počítače a jela domů. Zatím mám být v karanténě, na test je prý ještě čas.