Nejsladší na světe

Moc dobře si pamatuju, jak jsem při poslechu pohádky O chytré horákyni, byla zklamaná odpovědí na otázku, co je nejsladší na světě. Prej spravedlivej spánek!, plácala jsem se v rozčilení do čela. Já, odjakživa velká milovnice čokolády, bych možná na milost vzdala i ten med, třeba čokoládu v tý době ještě neznali, ale spánek?! Milovala jsem mléčnou čokoládu Orion v modro bílém obalu, kterou nám, mně a mladší ségře, nosil děda. Svoji jsem snědla okamžitě a pak ještě půlku vyloudila od ségry. 

Teď po padesáti letech musím poctivě uznat, že horákyně měla pravdu. Jak je krásné spát celou noc, nebudit se strachem, že jsem nějaké zasr vzorky poslala do špatné laboratoře, že je Prvorozený nešťastný, že se Druhorozený dlouho neozval. Teprve teď mi mateřství ukazuje, zač je toho loket. Probudím se v půl třetí ráno a v mozku mi šrotují samý hnusný věci. Kdybych mohla vrátit čas, byla bych lepší mámou, byla bych trpělivější a víc kluky chválila. Teď jsem jen přihlížející divák jejich života, který už nic neovlivní.