Konec výchovy puberťáka (vlastního)

Výchovu jsem ukončila po osmnácti letech, deseti měsících a dvanáci dnech, a ne z důvodu šťastného dovršení, ale prostě mi došly síly. Teď se jen snažím soužití se synem přežít bez Neurolu nebo vůbec přežít. Tím myslím, jak se mě snažil při posledním nákupu v našem OC strčit nenápadně pod projíždějící mašinku. Naštěstí byla už tak blízko, že jsem ji viděla i já. Také se ho snažím zbavit. Nápadně. Zkoušela jsem ho přeposlat několika zdejším blogerkám, seřazeno abecedně: AngryMagdě, Atheiře, která mi mile napsala, že jsem se posrala a Bobouš. Karol Dee zkoušel sám. Kačenku jsem vynechala, na mě je moc divoká.

Možná intuitivně vycítily nebo si přečetly v mých článcích, že jsem z Druhorozeného vychovala hotelového hosta. Hosta, který spoléhá na to, že hotelová služba z jeho pokoje odnese špinavé prádlo a nádobí, že hotelový údržbář opraví rozbitou sprchu. Jako ta sprcha mě vážně naštvala. Byla načatá dobře půl roku, to tu ještě bydlel i Prvorozený, taky hotelový host. Když hadice od sprchy definitivně praskla, Druhorozený se ani neobtěžovat mi to říct. V Hornbachu jsem zaměstnala půl tuctu prodavačů, protože jsem ještě potřebovala nějaký nástroj, kterým by se odšroubovala ta stará hadice. Vybrali mi sikovky. Když synek viděl, jak napumpovaná jsem přilítla domů, hadici bez keců vyměnil.

Výchovu jsem ukončila v den třicátých narozenin Prvorozeného. Po třiceti pracných, ale poctivých letech dělání matky je ze mě spolubydlící.