Večírkové trápení

Letos poprvé, co jsem ve firmě, jsme měli vánoční večírek už koncem listopadu a ještě dohromady zaměstnanci s obchodními partnery. Strašila jsem své mladé kolegy, že když budou zlobit, posadím je ke stolu k Bulharům. Byli naprosto vzorní. Také jsem měla za úkol pozvat deset pošťaček z pěti nejlepších pošt poskytujících službu Western Union. Mluvila jsem osobně s vedoucími pošt, třemi pražskými a dvěma ze středních Čech. Všem jsem polopatě vysvětlila, že večírek je v salonku čtyřhvězdičkového hotelu, pro nás protekčně vyzdobeném, vychválila občerstvení i playlist muzikálové zpěvule, která měla na starosti program.

Prosila jsem vedoucí, aby holčiny přišly adekvátně oblečené, nejlépe v šatech. Paní jednatelka mi stále připomíná, jak jednou pošťačky přišly ve sněhulích. No, skoro se zase trefila. Proč si některé ženy myslí, že slavnostní oblečení jsou leginy, kozačky, strakatý svetr a barevná šála? Jen ty holky z mojí pošty na Černém Mostě vypadaly hezky. Byla jsem na ně pyšná. Samozřejmě víc hostů se mi vymklo z rukou. O bulharském a vietnamském vkusu nemá cenu se rozepisovat a jeden obchodní partner vypadal, že přijel na motorce. Taky mě rozladilo, že někteří bez omluvy nepřišli, a já se tak crcala se zasedacím pořádkem a nechala vytisknout jmenovky na stůl.

Moc jsem se těšila na jídlo, na sušenou šunku, rostbíf, tatarák z lososa, křenové rolky, vyhlášené zákusky, až mě Bůh potrestal za plánovanou nestřídmost. Někdy stačí asi jen pomyslet. Sotva jsem uvedla poslední hosty ke stolům a otevřel se raut, udělalo se mi fakt blbě. Celá jsem se klepala, společenské povinnosti jsem operativně přehodila na Kristinu, sebrala se a jela domů. Ještě jsem se zodpovědně zahlásila Druhorozenému, protože návrat byl plánovaný posledním metrem. Doma jsem se představila s Leničkou a šla zvracet. A zvracela jsem celou noc, kyblík s blitíčkem vynášel synek, podle potřeby jsem mu posílala sms, protože pařil na PC se sluchátky na uších. Konečně jsem se mu pomstila.