pondělí 29. června 2026

Naďa dala výpověď

S výpovědí Naděnka vyhrožovala už před rokem a půl, na to konto jsem odjela na tři týdny do lázní, protože jsem přepokládala, že ve firmě už pracovat nebude a tudíž nebude mít na starosti moje rozmazlené zelináře. Okamžitě jsem taky začala vymýšlet dárek na rozloučenou. Vlastně sobecký dárek, aby na mě měla památku na furt, až já tady nebudu. Moc mi na tom záleželo. Naděnku jsem si chtěla integrovat do rodiny, ale Prvorozený je pro ni moc starý a Druhorozený zase moc mladý, nehledě na to, že celou dobu co Naďu znám, je šťastně zadaná. Brala jsem ji jako vlastní holčičku, kterou nemám.

Naděnka je hamižná, sama to o sobě říká, ale zároveň okamžitě dodává, že za to nemůže, že je po babičce Růžence. Taky je trochu straka a má ráda šperky, ale to skoro každá žena. V poslední době nosím na krku přívěsek písmeno M z bílého zlata, který jsem kdysi dávno dostala k vánocům od bývalého muže. Vymyslela jsem, že jí nechám udělat ze žlutého zlata ve stejném stylu N. 

Měla jsem nějaké úlomky zlata, tak jsem si myslela, jak hezky ušetřím, ale práce zlatnice je drahá, neušetřila jsem nic, ale přívěsek je moc pěkný. Naděnka si výpověď rozmyslela, já dárek uložila do skříně. Ve chvíli, kdy jsem uvažovala, že na krabičku napíšu, pro koho je, aby k ní přívěsek doputoval, kdyby se se mnou něco stalo, Naděnka výpověď vážně podala.
Po skoro pěti letech náš tým opustila holčina, která ve dvaadvaceti letech přišla jako hotová ženská. Inspirativní, schopná, vtipná. Máme stejný smysl pro humor a spiklenecký teorie. Zase jsem si ověřila, jak moc dobře vycházím s holkama v rohatým znamení. Je beran.

Sbalila tu svoji botanickou zahradu, udělala tiramisu a roládu a odfrčela s Honzou na Mauricius.

Nadi stůl


 

sobota 20. června 2026

O opravě deštníku

Deštník jsem si koupila za dávných skvělých časů, když jsem pracovala na Václaváku. Mojí jedinou povinností bylo doprovázet kolegyni s hotovostí z pobočky Western Union do banky. Jednoho horkého odpoledne přišla zničehonic příšerná průtrž mračen. Sophi se schovala na pobočce, já zapadla do vedlejší prodejny kabelek a velmi soustředěně si vybrala deštník. Výběr zabral nějaký čas a při placení kartou se tenkrát ještě musel vzorově podepsat pokladní blok. Než jsem všechno zvládla, bylo po dešti, ale deštník jsem si vybrala krásný holový s kanýrem.

Vůbec nevím jak a kdy, ale najednou jsem měla vypadlý jeden drát. Ševci u nás na Černém Mostě měli příjem na opravy, ale po covidu tuhle službu jako nevýdělečnou zrušili. Našla jsem na netu recenzi na nějakého starého pána, který deštníky opravuje na Andělu. Pro jistotu jsem zavolala, jestli ještě žije. Žije.

Já nejsem žádná fajnovka, ale to, co jsem našla za plechovými vraty průchodu, mě úplně uzemnilo. Fakt jsem měla strach. Šílený zápach moči, létající holubi, odpadky. Jako bych se propadla do jiného století. Za rohem naštěstí malá kadibudka nebo co to původně bylo a v ní seděl za okýnkem pán a opravoval deštník. Ten prostor byl tak malý, že v něm můj deštník nešel ani otevřít. Zaplatila jsem a dostala lístek od šatny číslo 158. To největší retro.

V den, kdy jsem si měla deštník vyzvednout, byla budka zavřená, ale pak jsem si všimla upozornění, že pan Mejla je vedle v hospodě. Seděl spokojeně u stolu, pil pivo a před ním ležely další tři deštníky k opravě, které mu tam znalí zákazníci donesli. Pan Mejla si vzal francouzskou berli, já vzala ty deštníky a šli jsme do budky pro ten můj. Spokojenost a ještě zážitek.





Výlet do České Lípy