Výlet do Mělníka

První delší procházka se psem po covidu byla do Dolních Počernic, celkem asi pět kilometrů a domů jsem došla úplně gumová, ani mluvit jsem nemohla. Další venčení v Divoké Šárce s Prvorozeným a Vendulkou, osm kilometrů. Pomalu se lepším. K našemu výletování se Zuzanou se ale připojily další Vyšehradské matky a svou namakaností podstatně zvedly počet kilometrů. Z výletu do Prokopské údolí jsem se asi po osmi kilometrech mlčky odpojila a nasedla v Hlubočepích do prvního autobusu, který jsem uviděla. Odvezl mě na stanici metra Smíchovské nádraží Já prostě pořád nemám žádnou kondici (jako bych ji snad předtím měla).

Dala jsem si pár týdnů oraz, pevně rozhodnutá se zúčastnit dalšího výletu. Zuzana se úplně zbláznila a naplánovala trasu z Mšena do Mělníka. Optimisticky jsme začaly skvělou kávou v cukrárně U Živných a Měšťáků v Mšeném na náměstí a moc nás mrzelo, že nemůžeme dovnitř, cukrárna je opravdu luxusní. Po cestě vlakem a busem do Mšena bych klidně po kávě zase jela domů.

Cesta kokořínským údolím je fakt krásná a civilizovaná. První hospoda U Grobiána, tam jsem měla horkou griotku, v penzionu Harasov u stejnojmenného rybníka, jsem si dala boršč. Nádherný místo na koupání, ale v létě asi taky mraky lidí. Šlapala jsem spořádaně zpočátku bez keců, ale závěrečných pět kilometrů jsem fakt trpěla. Poslední tři kilometry od okraje Mělníka na nádraží jsem vážně uvažovala o taxíku. Domů jsem dorazila úplně zdecimovaná, levou nohu jsem za sebou táhla jak starý syfilitik. Hrozně mě bolelo koleno.

Celkem 22 kilometrů a konečně pěkné fotky od Dáši a Dany.

Bývalý hotel Harasov z roku 1912, snad v rekonstrukci