Ách, pan Úžasný se ozval

Jeden pátek odpoledne jsem ve schránce našla vzkaz napsaný na lístku vytrženém z malého bloku. Vzkaz jak za mlada, kdy ještě nebyly mobily. Pan Úžasný mě prosil, abych mu napsala na pracovní mail. Pan Úžasný, který mě jedenáct let nechce, který mě před dvěma roky zapomněl doma, když jsem měli jít na koncert Krausberry do Malostranské besedy, a od té doby se neozval. Na začátku léta jsem mu poslala sms. Prostě mi bylo smutno. Jen jsem se zeptala, jak žije, jestli žije. TÁHNI. ŠTĚTKO. Byla odpověď. Po chvíli přemýšlení jsem usoudila, že odepsala nějaká jeho přítelkyně, protože muži nazývají ženy štětkami, když jim nechtějí dát, což nikdy nebyl můj případ. Pak se pár týdnů nedělo nic, až teď ten lístek. A zase jsem byla úplně vyjančená. 

V pondělí jsme si začali v pracovní době posílat maily, kde pracujeme, kde on bydlí a tak. Z opatrnosti jsem nenapsala, že už žiju sama. Zmínila jsem i svoji sms a šťavnatou odpověď na ni. Přiznal, že žije na Zbraslavi se semetrikou, kulantně řečeno, ale prý přestal pít, zhubnul a narostly mu vlasy. Nechápu jeho potřebu mít v šedesáti dlouhý vlasy. Holt každý se s tou starobou popasuje jinak. Poslal fotky, na kterých vypadá opravdu nemocně. Srdce se mi skoro zastavilo. Já poslala svoje patery zelený šaty, že je potřebuju vynést a přišlo mi naprosto přirozený, že se sejdeme co nejdříve, zvlášť když pracuje jednu stanici busem ode mě. Hezky jsme si psali několik dní.

Poslední mail měl v předmětu NE a pod ním:

Tímto žádám, aby jsi mě nekontaktovala a nepsala mi na tuto adresu.

Luboš

V kopii mailu byla nějaká Jarča. Odepsala jsem oběma Nápodobně a považovala celou akci za ukončenou. Ne tak Jaruna. Začala mi mailovat z Lubošovy soukromé adresy. To jsem rad ty krávo. Jedine štěstí žes vypadla z mého života. Nikdy víc o tobě neslyšet. A podobný perly. Odpověděla jsem, že je mi jasný, kdo píše. Pošahaná Jaruna přitvrdila a začala posílat sms z jeho mobilu. Krávo zasraná. Svině. Poslala jsem ji do prdele. Večer mi zazvonil telefon. Luboš. Tenkým hláskem jsem se bojácně ozvala. Jarušku si neber do pusy. Mužský hlas, ani nevím, jestli to byl vážně Luboš. Hovor trval 8 sekund. Už pěkně vyschízovaná jsem číslo okamžitě zablokovala.

V neděli jsem přijela k večeru domů, unavená z celodenního válení se na louce u Vltavy, spořádaně jsem ze sebe svlékla šaty i prádlo, hodila do pračky a už si vzala jenom hodně krátký domácí šaty. Bzučení domovního zvonku jsem se lekla. Pan Úžasný, jestli můžu jít před dům. Já, zbrklej blbeček, jsem hned vystartovala dolů. Na schodech se mi v hlavě promítla scéna, jak na mě venku zaútočí Jaruna, povalí mě na zem, mně se vyhrnou šaty a celá ulice, včetně venku kouřících štamgastů baru U Broučka, uvidí, že jsem pod nima nahatá. Myšlenkové pochody mozku jsou vážně nevyzpytatelné. Říká se tomu fantazie?

Za skleněnými dveřmi Luboš, vypadal líp než na fotkách, ale furt jako bezdomovec. Opatrně jsem otevřela na škvíru a rozhlížela se po Jaruně. Automaticky chtěl vejít do domu, ale tělem jsem blokovala vchod. Nechápal, čeho se bojím. Jaruny?! Já zase nechápala, kde sebral takovou čůzu. Divil se, proč jsem si zablokovala jeho číslo. Pak jsem si všimla obrovského narvaného batohu, co měl na zádech. Zbytky mé lásky okamžitě vysublimovaly. Nechci nikoho zachraňovat, o někoho se starat. Poslala jsem ho pryč, ať si dá svůj život do pořádku sám. Jsem sobecká? Jsem.

P.S. Konec příběhu dole v komentářích.