Vždycky když se mi v životě něco sere. Čtu. Skáču po hlavě do knih jako jiní do hluboké vody, nořím se do příběhů, abych nemyslela na ten svůj. Když jsem se rozváděla, když jsem nemocná, teď když mám pocit, že se mi všechno vymyká z rukou. V roce 1978 mi teta Handa napsala do památníčku Vyrosteš a vždy v knížce najdeš odpověď na svou cestu vpřed. Asi ji stále hledám. Když jsem se podruhé rozváděla, dal mi Honza Tajný deník Adriana Molea. Dokoupila jsem si všechny další díly a přečetla je snad pětkrát.
Při tom svém zuřivém čtení dělám pořád stejnou chybu. Vyberu si autora a přečtu co nejvíce jeho knih, abych pak zjistila, že motivy a styl psaní se opakují. Sveřepě hledám stejná slova a obraty. Nyní podrobně zkoumám Jiřího Březinu a Jakubu Katalpu. Začala jsem Březinou. V rozhlase jsem poslouchala četbu na pokračování knihy V kopřivách ve skvělém podání Lenky Šestákové. Obratem jsem přečetla Na kopci. Sto padesát stránek jsem se nudila, dalších sto padesát mě čekalo k rozuzlení, které jsem tipovala hned na začátku. Další bylo Promlčení. A jo, tahle byla dobrá. Nakonec jsem přečetla Polednici. Tady jsem viděla tu podobnost s Kopřivama.
Aby čtení nebylo tak fádní, prokládala jsem detektivky romány Jakuby Katalpy. Úlice jsem přečetla na doporučení Čerfa. Pak Zuzanin dech. Příběhy pěkný, ale najednou toho ošklivýho bylo moc. Zkusila jsem knihu ze současnosti Doupě, i když jsem tušila, že se mi líbit nebude. Nemám ráda přeskakování z českého prostředí do ciziny, tady úplně zbytečný a hlavní postavy byly pošahaný. Nakonec jsem se pustila do knihy Je hlína k snědku? Jako by ji psal někdo jiný. U popisování zabíjačky psa jsem se málem pozvracela. V knihovně mě čekají ještě Němci. A pak uvidím.