Sežrat. Sežrat je dokud jsou malý a roztomilý. Nenechat je vyrůst. O kom mluvím? O dětech. Jak je možný, že z toho nádhernýho, voňavýho miminka vyroste drzý puberťák? Všichni rodiče si myslí, že jejich dítě bude výjimka, bude pořád k zulíbání a puberty si ani nevšimnou. Taky jsem si to myslela.
Prvorozený se dal ještě zvládnout, ale Druhorozený, jak jsem již psala, byl nesnesitelný už v břiše. První babybox v Hloubětíně zprovoznili až v roce 2005, to bylo synovi pět a aby se tam vešel, musela bych ho naporcovat. Tím by ovšem vložení do babyboxu ztratilo svůj původní smysl. Moje dobrá matka mi radila, abych ho tam jen přivázala, ale synek byl šikovný a znal svoji adresu i s číslem popisným. To by taky neprošlo. Zatím jsem nenašla legální způsob, jak se ho zbavit a do plnoletosti asi nevydržím, přitom mít druhý dítě byl můj nápad. Ví to, a s oblibou mi říká To sis posrala život, co?
On mě vytáčí úplně programově třeba tím, že mluví sprostě. Zakázala jsem mu používat výrazy prcám/mrdám/šukám na to. Pohotově přidal jebu na to a hádal se do krve, že tenhle výraz jsem nezakázala. Ječím a vyhrožuju, že dostane do držky. Od koho, ptá se vyzývavě. Najmu si za pětikilo nějakýho Ukrajince. Bože, jak hluboko jsem klesla.
Už jsem přemýšlela o lobování za zřízení babyboxů pro velké děti, něco na způsob mobilních toalet toi toi, kam by se dítě odložilo, služba (třeba měšťáci, stejně jen dávají pokuty) by ho vyzvedla a odvezla na 48 hodin do děcáku, aby se srovnalo. Jenže to bych fyzicky už nezvládna, násilím ho někam strčit, dávno mě přepere. Pokud teda neštípu a netahám za vlasy. Pereš se jak holka, říká zhnuseně. Ano, jsem holka.
Pokoj má plný odpadků. Nepovolila jsem mu v pokoji odpadkový koš, stejně by ho nevynášel. Instalací koše by se nic nezměnilo, protože by potřeboval i vlastní koš na špinavý prádlo a myčku. Je to můj pokoj, vztekle reaguje na výtky. Ano, tvůj pokoj, ale v mém bytě. Od doby, kdy jsem ho podezřívala, že má pod postelí mrtvýho Hrušku (úhlavní nepřítel ze základky), protože ten smrad, co se linul z pokoje byl neuvěřitelný, ve vlastním zájmu udržuje aspoň dýchatelno.
Se slzou v oku vzpomínám, jak jsem nechtěla, aby šel na střední školu do jinýho města. Měla jsem strach, že by můj milovaný chlapeček bydlení na intru nezvládl, že by mu tam ubližovali. Byla jsem to opravdu já? Bylo to tohle dítě?
V momentě, kdy vypadne, udělám si z jeho pokoje ložnici. Mám vybraný nábytek, koberec i barvu výmalby. Jsem proto špatná matka?