Ve školce jsem se projevila jako kromobyčejně tupá holčička a moji mladou matku velmi trápilo, že neumím žádnou básničku. Ostatní děti sypaly básničky jak z rukávu. Pěkné básničky o zajíčcích, veverkách a jahůdkách, jen já jsem se přiblble uculovala a mlčela. První básničku mě naučila až bezzubá stará zelinářka při nákupu brambor. Prodávala zeleninu v dřevěné boudě na Zelené Lišce, bouda později vyhořela a pak ji město zlikvidovalo.
Já si pamatuji dodnes, jak jsem byla na sebe velmi pyšná a recitovala všude bez vyzvání:
Hop hop hop,
dědek bábu kop.
Kopnul on ji do prdele
stonala nám tři neděle.
Hop hop hop,
dědek bábu kop.
...a nechápala, proč byla máma naštvaná.
Další moje vzpomínky na školku jsou celkem negativní, nejedla jsem a nechtěla spát po obědě. Příčilo se mi usínat na zádech s rukama založenýma pod hlavou a když jsem konečně z nudy usnula, vzápětí se mnou cloumala učitelka, že mám vstávat. Ve čtyřech letech jsem byla zatvrzelá anorektička. Já a Marek Benda, my jsme prostě jídlo k životu nepotřebovali. Naše matky si nás pravidelně vyzvedávaly v jídelně. Já seděla nad talířem rozpatlaného čehosi, Marek měl talíř sice prázdný, ale všechno jídlo v puse. Vypadal jak nešťastný sysel. Po dovolení jít na záchod všechno vyplivnul do mísy. Vždycky jsem to na něj práskla v radostném očekávání, že dostane pravítkem na holou, jak mu jednou slíbila ředitelka. Slíbila, ale nesplnila.
Další celoživotní křivdou je, že na zahradě při hře na Čtyři z tanku (pes logicky nebyl) jsem nikdy nehrála Marusju, ale Lidku. Marusja byla vždycky Romana Batlíková a Janek byl Mirek Vošahlík, kterého jsem velmi milovala. Černobílý polský seriál o neuvěřitelných příbězích tankistů a psa Šaryka za druhé světové války a vůbec i další válečné filmy, to bylo moje dětství, kdy jsme se při hře na válku zuřivě mydlili klackama. Někdy si říkám, jestli moje děti neměly nudné dětství.
Rok 1970
Na Čtyři z tanku a pes jsem se dívala s tatínkem . Ve škole jsme baštila úplně všechno, byla jsem vycepovaná z domu. Hrála jsem si sama v koutku s panenkama a několikrát dostala sprda za to, že si nechci hrát s ostatními a podělit se s nimi o hračky. Můžu já za to, že trpěli komplexem kyblíčku na písečku, který je žádaný ve chvíli, kdy na něj jiné dítě sáhne a do té doby mohl klidně hodiny ležet? Táta se mnou musel prolézt několik vyšetření, jestli náhodou nejsem autistka nebo zakomplexovaná nebo dys-cosi. Nakonec jsem musela jít do školy předčasně. Prý jsem byla nadměrně inteligentní, spíš ale podezírám učitelky, že se mě chtěly zbavit.
OdpovědětVymazatVe školce jsem se rozhodně nenudila, bylo to jediné místo, kde jsem mohla v klidu přemýštel a nikdo mě nerušil.
PS: Občas jsem si s nimi hrála na doktorku Quinnovou nebo na Xenu.
[1]: Jiné seriály, jiný ročník, ale vzpomínáme všichni. Jak ráda bych dnes po obědě spala.
OdpovědětVymazatVzpomínky na školku nás rozesmály a inspirovaly. Přemýšlím, které vnouče tu básničku naučím. matka toho nejvhodnějšího kandidáa by to asi nepřekousla.
OdpovědětVymazat[3]: Já bych ji nešanovala, teda si myslím, vnoučata mě teprve čekají...doufám..😀
OdpovědětVymazatTupá holčička a nešťastný sysel... To se Ti povedlo!
OdpovědětVymazat[5]: Díky moc, Dorko.
OdpovědětVymazat