První zajímavá vzpomínka

Moje první vzpomínky z dětství z roku 1969, to mi byly tři, jsou spojené s Vinohrady, s domem v Šafaříkově 24, kde mě hlídala moje prababička Marie. V té době jí bylo sedmdesát let. Pocházela z vesnice a už ve dvanácti letech šla sloužit, a přesto byla odjakživa marnivá, nikdy třeba nenosila na hlavě šátek, vždy měla jen malý klobouček. Praděda přišel v první světové válce o nohu. Pak dostal trafiku. Zamlada nosil protézu, ale já si ho pamatuju bez ní, jenom s berlema. Prababička si kdysi domluvila dvě rande najednou a z okna se dívala, kdo přijde první na místo schůzky na roh ulice. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Vyhrál Josef Vnouček a protože byl velký fešák, ani chybějící noha nevadila. Umleli si tři dcery.

Prababička Marie

Rodiče museli chodit do práce, já jsem byla pořád chcíplá a nemohla do jeslí, proto jsem byla u ní. Chodily jsme do parku na Tylově náměstí, teď mi park připadá hrozně titěrný. Občas jsme šly i na náměstí Míru. Ke svačině pribiňák a rohlík. Po dědově smrti jsem spala zastlaná v jeho velké posteli. Volala jsem z ní na babičku, ať za mnou přijde. Až dopletu řadu, odpovídala.

Nejdřív bydleli ve velkém bytě s koupelnou a záchodem ve čtvrtém poschodí, kde byly lepší byty. Dům byl samozřejmě bez výtahu, široké točité schodiště s tepaným zábradlím. A protože bylo schodů hodně, stavovala se babka ve třetím patře u Koblasů popovídat si. Pamatuju si jejich manželské postele s nastlanými peřinami pod přehozem, na kterém seděla panenka v nažehlených bleděmodrých šatech a kloboučku. Strašně se mi líbila a pokaždý jsem si ji chtěla vzít s sebou. Panenka, o které se mi i zdálo. Taky si pamamatuju fotku jejich jediného syna v rámečku na nočním stolku. Krásný tmavovlasý kluk s hustým obočím. V květnu 1945 padl na barikádě. Bylo mu dvacet let. Z toho domu si ještě vzpomínám na pana Smerečanského, byl z Ruska, měl dveře se zlatou, naleštěnou klikou a vždycky mi dal čokoládový bonbon.

Když děda umřel, babička si kvůli schodům vyměnila byt s partají ve třetím (!) patře. Byla hrozně paličatá a do hezkého bytu v přízemí Na Jezerce, který ji sehnali naši nechtěla. Vyměněný byt byl malý, 1+1, bez koupelny. Společný záchod pro dvě rodiny na pavlači. Ta druhá rodina měla lepší toaletní papír, tak jsem si ho brala.

Za několik let pan Koblasa ovdověl a dali se s babkou dohromady. Před rekonstrukcí domu město nájemníky přestěhovalo kousek dál, do Záhřebské ulice. To už šli spolu do jednoho bytu. A mně se po dvaceti letech podařilo vydyndat obdivovanou panenku. Nechala jsem jí ušít nové šaty, ale podcenila jsem výběr barvy, oranžová jí k pleti opravu nesedí.

Připadá vám příšerná? Mně dneska už taky.