čtvrtek 25. srpna 2016

První zajímavá vzpomínka

Moje první vzpomínky z dětství z roku 1969, to mi byly tři, jsou spojené s Vinohrady, s domem v Šafaříkově 24, kde mě hlídala moje prababička Marie. V té době jí bylo sedmdesát let. Pocházela z vesnice a už ve dvanácti letech šla sloužit, a přesto byla odjakživa marnivá, nikdy třeba nenosila na hlavě šátek, vždy měla jen malý klobouček. Praděda přišel v první světové válce o nohu. Pak dostal trafiku. Zamlada nosil protézu, ale já si ho pamatuju bez ní, jenom s berlema. Prababička si kdysi domluvila dvě rande najednou a z okna se dívala, kdo přijde první na místo schůzky na roh ulice. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Vyhrál Josef Vnouček a protože byl velký fešák, ani chybějící noha nevadila. Umleli si tři dcery.


Prababička Marie

Rodiče museli chodit do práce, já jsem byla pořád chcíplá a nemohla do jeslí, proto jsem byla u ní. Chodily jsme do parku na Tylově náměstí, teď mi park připadá hrozně titěrný. Občas jsme šly i na náměstí Míru. Ke svačině pribiňák a rohlík. Po dědově smrti jsem spala zastlaná v jeho velké posteli. Volala jsem z ní na babičku, ať za mnou přijde. Až dopletu řadu, odpovídala.

Nejdřív bydleli ve velkém bytě s koupelnou a záchodem ve čtvrtém poschodí, kde byly lepší byty. Dům byl samozřejmě bez výtahu, široké točité schodiště s tepaným zábradlím. A protože bylo schodů hodně, stavovala se babka ve třetím patře u Koblasů popovídat si. Pamatuju si jejich manželské postele s nastlanými peřinami pod přehozem, na kterém seděla panenka v nažehlených bleděmodrých šatech a kloboučku. Strašně se mi líbila a pokaždý jsem si ji chtěla vzít s sebou. Panenka, o které se mi i zdálo. Taky si pamamatuju fotku jejich jediného syna v rámečku na nočním stolku. Krásný tmavovlasý kluk s hustým obočím. V květnu 1945 padl na barikádě. Bylo mu dvacet let. Z toho domu si ještě vzpomínám na pana Smerečanského, byl z Ruska, měl dveře se zlatou, naleštěnou klikou a vždycky mi dal čokoládový bonbon.

Když děda umřel, babička si kvůli schodům vyměnila byt s partají ve třetím (!) patře. Byla hrozně paličatá a do hezkého bytu v přízemí Na Jezerce, který ji sehnali naši nechtěla. Vyměněný byt byl malý, 1+1, bez koupelny. Společný záchod pro dvě rodiny na pavlači. Ta druhá rodina měla lepší toaletní papír, tak jsem si ho brala.
Za několik let pan Koblasa ovdověl a dali se s babkou dohromady. Před rekonstrukcí domu město nájemníky přestěhovalo kousek dál, do Záhřebské ulice. To už šli spolu do jednoho bytu. A mně se po dvaceti letech podařilo vydyndat obdivovanou panenku. Nechala jsem jí ušít nové šaty, ale podcenila jsem výběr barvy, oranžová jí k pleti opravu nesedí.


Připadá vám příšerná? Mně dneska už taky.

4 komentáře:

  1. Babička byla fešná ženská a je dobře, že nechodila s žádným šátkem, byla svá a to se cení   
    Jinak moc pěkné povídání a jsem překvapená z detailů, já takovu paměť rozhodně nemám

    OdpovědětVymazat
  2. [1]: Milá Blondýnko, málem jsem si zavařila vzpomínáním mozek. Zásadní byla ta panenka. Poschodí jsem si vůbec nepamatovala, to vypomohla máma. O mladým Koblasovi jsem jen věděla, že umřel mladý ve válce. Detaily opět máma... Taky by měla psát, dokud si to pamatuje...

    OdpovědětVymazat
  3. Zaznamenávat těchto vzpomínek co nejvíc, kamkoliv. Než zemřou ti, kteří si pamatují...Mluví ze mne zkušenost. Dnes by mne leccos zajímalo - třeba jak se mí rodiče po válce dostali do "Sudet" - leč není se koho zeptat.
    Z babičky na fotce navíc jasně vyzařuje, že byla osobnost.   

    OdpovědětVymazat
  4. [3]: Jsem ráda, že jsem se díky TT vykejvala vzpomínky utřídit, taky jsem byla s mámou na obědě, abych doladila detaily.

    OdpovědětVymazat

Plavu..!