sobota 8. října 2016

Život ve tmě

Na dvacáté narozeniny jsem Prvorozeného pozvala do restaurace Pod křídlem noci. Šli jsme sami dva, abychom si večeři v klidu užili a probrali nějaké interní rodinné záležitosti. Restaurace měla dvě části: světlou a tmavou. Hned po příchodu do světlé části jsme museli odevzdat mobily a hodinky do příručního trezůrku. Synek děsně prskal, nedá bez mobilu ani ránu. Pak jsme si objednali jídlo a pití. Číšník nás odvedl do přechodové místnosti, kde bylo šero a kde si nás převzala nevidomá servírka Růženka.

Já jsem se postavila za ni, dala jí ruce na ramena, syn se stejně zařadil za mě, prostě klasický vláček a Růženka nás odvedla do temné místnosti, kde se jedlo. V životě jsem takovou tmu nezažila, to byla tma, která by se dala krájet. Tma jak v prdeli. Tma, která vás pohltí a obejme. Tma, která jde vzít do ruky. Úplně mě zachvátila panika, rozbušilo se mi strašně srdce a chtěla jsem odejít, ale protože to byla moje akce, pochlapila jsem se. Těžko se to vypráví, to musí každý zažít asi sám. Uklidnila jsem se až na židli u stolu. Syn byl samozřejmě v pohodě.

Potvrdilo se nám, jak stoprocentně platí, že se jí i očima. Bez té vizuální stránky jídlo hrozně ztrácí na zábavě. Chytře jsme si objednali pivo, kdesi ve tmě měl nějaký pán problém s naléváním vína do sklenic. V předkrmu jsem měla kousky hodně uzrálého sýra, který mi nechutnal, nevěděla jsem co s ním a naprosto neomylně si ho furt cpala do pusy. Pak jsem si vzala na ochutnání synův předkrm v misce, čímž jsme Růženku při sbírání nádobí trochu rozhodili. Při podávání nádobí ode mě čekala ten talíř a ne misku.

Součástí večeře bylo také čtení povídky nevalné úrovně, které se k nám neslo z repráků odněkud zeshora. Vím minimálně o deseti blogerkách, které by tu nudu hravě smázly. Když jsme chtěli odejít, opět jsme odjeli vláčkem s Růženkou. V přechodové místnosti jsem cítila ohromnou úlevu a k Růže velký vděk, jako by mě zachránila z jeskyně. Měla jsem chuť jí obejmout a dát pusu. Následná cena odpovídala záchranné akci. Platilo se ve světlé místnosti. Tedy ne, jak předpovídali kamarádi, že mě oberou poslepu. Jídlo nebylo nic moc, ale zážitek k nezaplacení.

8 komentářů:

  1. Tak tohle bych taky chtěla zažít, akorát já mám problém s tím že jsem vybíravá v jídle tak nevím jak bych si poradila

    OdpovědětVymazat
  2. Musím se přiznat, že jsem vůbec neměla tušení, že nějaká taková restaurace existuje, ale šla bych do toho, zajímalo by mě, jaké pocity by mnou proplouvaly. Musí to být síla.

    OdpovědětVymazat
  3. [2]: Restaurace byla v Praze, bohužel je už uzavřená.

    OdpovědětVymazat
  4. Vzhledem k mému vyslovenému odporu ke tmě, bych to nedala a ani bych to nevolila jako zábavu nebo zkušenost...o to víc tyto lidi obdivuji a před jejich životem skláním     

    OdpovědětVymazat
  5. [4]: Do tý chvíle jsem neměla pocit, že mám s tmou nějaký problém...

    OdpovědětVymazat
  6. No, upřímně, také mě to tam jednou táhlo, ale to, že "se jí hlavně očima" u mě platí patrně dvojnásob, takže jsem zatím takto neexperimentoval :).

    OdpovědětVymazat
  7. Když spam,tak holt spam,co nadělám...

    OdpovědětVymazat
  8. [7]: O kavárně jsem slyšela, ale prý není tak temná jako byla restaurace. V těch pojizdných světlo prosvítá.

    OdpovědětVymazat

Zazvonil zvonec