Ztracené kalhotky

V pondělí ráno se mi při cestě ze šatny do koupelny podařilo ztratit kalhotky. Oblékám se vždycky v koupelně, mám tam puštěné topení. Jsem pipka spořivá a jinde zatím netopím. Vzdálenost asi deset kroků, schválně jsem si ji odkrokovala. V ruce držím čisté oblečení, ale kalhotky nikde. Nebyly na podlaze, na botníku, na sušáku. Zaboha jsem je nemohla najít a já nesnáším hledání, vždycky se strašně rozzuřím. Pak jsem si řekla, prcám na kalhotky a vzala si jiný. Jak vidíte, přestala jsem se rozčilovat nad synovým slovníkem a mluvím stejně sprostě jako on. Oboustranná spokojenost.

Ve středu večer za mnou přišel puberťák a tvářil se samolibě víc než jindy. V ruce držel MOJE kalhotky. Podívej, co jsem měl v batohu. Když pominu, že kalhotky byly nezvěstný tři dny, nechci ani vědět, co všechno se na dně batohu nachází. To jsou moje kalhotky, radostně je vítám. Fuj, hodil je po mně štítivě. Kdyby patřily nějaký holce ze školy, klidně by s nima spal, blbeček jeden. I s nošenejma. Ježíš, jsou čistý, v pondělí ráno se mi ztratily, vysvětluju. A pročs mi je strčila do batohu? Nestrčila přece, ztratily se. Snad si nemyslíš, že holky ze školy nosí takový obyčejný černý kalhotky. Právě, že nosej, ohradil se zkušeně... Ten batoh jsem měl zavřenej, jak se tam teda mohly dostat, coo? Nevím, asi zavřený nebyl. Byl. Tak dobře.

Jsou prostě věci mezi nebem a zemí, které vysvětlení nemají.