Balíkářka

Dny před sebou stříhám na metru jako kdysi vojáci před civilem, jenže ten můj metr je nekonečný. Karanténu a nošení roušek mám spojené s novou prací. Karanténa se pomalu uvolňuje, roušky snad taky skončí, ale já v práci zůstanu. Když se netrápím nad laboratorním programem, fotím cvrččí mouku nebo balím balíky. Jsem balíkářka. Denně balím tři až šest balíků, některé jsou malé, jiné váží i sedmnáct kilo.

První den jsem přišla v nových šatech. Rychle jsem pochopila, že to nebyl dobrý nápad, druhý den jsem si vzala černé džíny, to taky nebylo ono. Teď chodím v keckách a deset let starých džínách, v mikině, kterou jsem sebrala Druhorozenému a jezdím v ní na výlety. Řeknu si o montérky. Černou kabelku Trussardi válím na zemi, protože jinde není místo, koupím si batoh.

Mozek se strašně vzpouzí učit se nové věci a já jsem nikdy nebyla moc technický typ. Dokonale jsem rozostřila foťák na velkém příjmu a v celé firmě jsou jen dva lidi, kteří to můžou napravit, ani jeden není samozřejmě k dispozici. Zároveň s novou prací jsem se začala učit anglicky. Já, angličtinou v životě nepolíbená. Chodím přes dvoreček ke Kristině, spřátelené matce z fotbalu.

Cestou cítím, jak se mi nevolí smršťuje mozek, až je úplně maličký, pevný a připravený odolávat jakýmkoli novým informacím. Snažím se být pozitivní, tempo výuky se řídí podle mých omezených možností. Když na mě přišla řada v jazykových kurzech španělštiny, vždycky jsem tu svou větu nějak dala dohromady, tady jsem na řadě pořád. Myslím, že věta Dobrý den, kde je tady vlakové nádraží? mě bude stát tak dvě stě tisíc.