pondělí 15. května 2023

O smutku

Když byl Druhorozený doma sám, když ještě jeho doma bylo u mě, nezavíral dveře při sezení na toaletě. Proč, jsem nikdy nepochopila. Já je zavírám vždycky, před útokem malých synů jsem se i zamykala. Na toaletě trávím co nejméně času, nikdy si tady nečtu, i kdyby se nakrásně můj pobyt protáhl na celé dopoledne. Připadá mi nehygienické brát si sem knihy či časopisy.

Druhorozený spokojeně trůní a vybírá si jídlo z naší oblíbené čínské restaurace, Bong se přišel podívat, co tam sakra tak dlouho dělá a samozřejmě chtěl i podrbat.



Někde jsem četla radu psychologa, že pokud se s rozchodem nevyrovnáte do roka, měli byste vyhledat odbornou radu. V lednu to byl rok, co Prvorozený s Vendulkou museli Bonga nechat uspat. Je mi po něm pořád smutno. A když na něj vzpomínám, chce se mi brečet. Je to ještě normální? Měla bych někam zajít?

12 komentářů:

  1. Míšo, je to naprosto normální. Pes, kočka, křeček a další se na určitý čas stanou členy rodiny, ať člověk chce, nebo ne. A odchod člena rodiny bolí, i když je to "jen zvíře".
    Já vzpomínám na spoustu zvířecích mazlíčků, kteří mě provázeli životem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Alenko,
      děkuji za útěchu. Nějak mě zaskočilo, že ten smutek trvá tak dlouho :(

      Vymazat
  2. Podle mě je to taky normální. My tak dlouho smutnili i po morčatech, a to nejsou zdaleka takoví parťáci jako pejsci...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá čtenářko,
      morčata prý chodí taky vítat, to je moc hezký.
      Jsem se zařekla, že žádný zvíře nechci. Pro ty starosti a bolest.

      Vymazat
  3. Míšo, zdravím a rozumím Ti. Já mám srdce rozervané na sto kusů, pořád myslím na Kumíka, bulím a moc mi chybí, Jani se sesypala úplně. Lenka
    www.babilenka.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Lenko,
      myslela jsem na Tebe a na Kumíka.
      Bonga jsem občas hlídala a brala na výlety. Taky tu přes rok bydlel, když se Prvorozený rozešel s Markétou. Vzpomínky mám hezký.

      Vymazat
  4. Mně trvalo skoro tři roky, než jsem se vyrovnala se ztrátou milovaného člověka. Každý se s tím rveme po svém a jinak dlouho, někdy si to děláme sami těžší, ale ve výsledku to většinou zvládneme sami a bez pomoci. Přeju, ať je líp ♥.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Janinko,
      se ztrátou člověka se to asi přece jen srovnat nedá, už jsem celkem v pohodě, jen občas přepadne fakt velký smutek.

      Vymazat
  5. Je to přirozené. Dnes jsou pro nás kolikrát psíci jedinými upřimnými přáteli.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Zahrado,
      chybí to cvakání drápků na podlaze, vtrtění ocasem, vlhký čumák. Jen to blbý štěkání mi nechybí :-D

      Vymazat
  6. Je to normální. V dubnu to bylo 10 let, co jsme přišli o Fíďu, mýho prvního pejska. Asi se s tím nikdy nesmířím, bylo to moc brzo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Kačenko,
      říká se, že první pes je ten nejlepší.
      Prvorozený si s Vendulkou pořídil belgického ovčáka. Nechtěla jsem hlídat ani, když byl štěně. A teď bych se i bála.
      Bong chodil všude bez vodítka, i na výletech cestou lesem. Byl takový ustrašený, tak si mě hlídal.

      Vymazat

O koberci