Deštník jsem si koupila za dávných skvělých časů, když jsem pracovala na Václaváku. Mojí jedinou povinností bylo doprovázet kolegyni s hotovostí z pobočky Western Union do banky. Jednoho horkého odpoledne přišla zničehonic příšerná průtrž mračen. Sophi se schovala na pobočce, já zapadla do vedlejší prodejny kabelek a velmi soustředěně si vybrala deštník. Výběr zabral nějaký čas a při placení kartou se tenkrát ještě musel vzorově podepsat pokladní blok. Než jsem všechno zvládla, bylo po dešti, ale deštník jsem si vybrala krásný.
Vůbec nevím jak a kdy, ale najednou jsem měla vypadlý jeden drát. Ševci u nás na Černém Mostě měli příjem na opravy, ale po covidu tuhle službu jako nevýdělečnou zrušili. Našla jsem na netu recenzi na nějakého starého pána, který deštníky opravuje na Andělu. Pro jistotu jsem zavolala, jestli ještě žije. Žije.
Já nejsem žádná fajnovka, ale to, co jsem našla za plechovými vraty průchodu, mě úplně uzemnilo. Fakt jsem měla strach. Šílený zápach moči, létající holubi, odpadky. Jako bych se propadla do jiného století. Za rohem naštěstí malá kadibudka nebo co to původně bylo a v ní seděl za okýnkem pán a opravoval deštník. Ten prostor byl tak malý, že v něm můj deštník nešel ani otevřít. Zaplatila jsem a dostala lístek od šatny číslo 158. To největší retro.
V den, kdy jsem si měla deštník vyzvednout, byla budka zavřená, ale pak jsem si všimla upozornění, že pan Mejla je vedle v hospodě. Seděl spokojeně u stolu, pil pivo a před ním ležely další tři deštníky k opravě, které mu tam znalí zákazníci donesli. Pan Mejla si vzal francouzskou berli, já vzala ty deštníky a šli jsme do budky pro ten můj. Spokojenost a ještě zážitek.
Žádné komentáře:
Okomentovat