Je velký rozdíl mezi "hlídám" psa a "mám" psa. "Hlídám" je takové veselé, časově omezené. "Mám" zavání věčností bez vděčnosti. Čtu Magdiny Psí deníky a snažím se na psa hystericky neřvat a nedávat nesmyslné povely. Doufám, že si toho cení (pes, ne Magda). Venčím bez vodítka, protože jinak se v klidu nevykaká. Na vodítku sebou navzájem děsně škubeme, a to je voser pro oba.
Venčit psa na sídlišti, kde má spousta lidí psa a další nemenší spousta má psy dva a uklízí po nich jen nepatrný zlomek, je vážně na poblití. Prvorozený platí poplatky za psa v Praze, aby ho přihlásil na chalupě a platil tam a méně, to mi přišlo hloupé. Jemu naštěstí moc složité. Já poctivě sbírám a mám celkem honičku vybrat to naše hovínko, nejlepší je, když se z něho ještě kouří. Mně by to venčení nevadilo, kdybych bydlela minimálně vedle nějakého velkého parku, ale to vobesraný sídliště je fakt příšerný. Každou chvíli našlápnu. Toliko o kakání.
Teď o čůrání. Bong počůral sedačku. Ráno pršelo, venčení jsem odbyla. Nenechala jsem ho chodit podél domů, kde nepršelo a nechtěla jsem, aby očůrával omítku. A pak jsme všichni odešli pryč, ale nebyl dlouho doma sám, to čůrání byla normální pomsta. Zavolala jsem Prvorozenému do práce, nechtěl věřit, zřejmě si myslí, že už trpím inkontinencí a mokrou skvrnu se zbaběle snažím hodit na psa. Netrpím. Co budeme dělat, ptal se syn. Nesmíme Bonga nasírat a bude to dobrý, povídám.
A ještě o štěkání. Bong je pes silně vítací, což přeloženo znamená, že skáče a štěká jako kretén pokaždý, když někdo přijde. Mám modřiny na stehnech a bojím se nosit punčochy. Vítá mě stejně po návratu z práce jako po příchodu ze sklepa, kam jsem v rychlosti odnesla prázdné sklenice. Štěkání je spojené i s hlídáním. Bydlíme v prvním patře, jak se v domě něco šustne, nabíhá se strašným štěkotem ke dveřím. Vážně uvažuju o tom, že na domovní dveře nalepím ceduli se žádostí, aby všichni nájemníci byli spořádaně do 20:00 hod doma, o víkendu do 21:00 hod, protože z toho jejich opileckého courání domů mezi druhou a třetí hodinou ranní mě vážně asi klepne.
"Na chuligána" už nechodí, ale mám tuhle fotku ráda. Byli jsme spolu na pivu v restauraci Léta Páně v Dolních Počernicích. Dělal mi mužský doprovod, abych nevypadala jako flundra, co chodí do hospody sama.