Když byl Druhorozený doma sám, když ještě jeho doma bylo u mě, nezavíral dveře při sezení na toaletě. Proč, jsem nikdy nepochopila. Já je zavírám vždycky, před útokem malých synů jsem se i zamykala. Na toaletě trávím co nejméně času, nikdy si tady nečtu, i kdyby se nakrásně můj pobyt protáhl na celé dopoledne. Připadá mi nehygienické brát si sem knihy či časopisy.
Druhorozený spokojeně trůní a vybírá si jídlo z naší oblíbené čínské restaurace, Bong se přišel podívat, co tam sakra tak dlouho dělá a samozřejmě chtěl i podrbat.
Někde jsem četla radu psychologa, že pokud se s rozchodem nevyrovnáte do roka, měli byste vyhledat odbornou radu. V lednu to byl rok, co Prvorozený s Vendulkou museli Bonga nechat uspat. Je mi po něm pořád smutno. A když na něj vzpomínám, chce se mi brečet. Je to ještě normální? Měla bych někam zajít?