Každýho sundá (Krucipüsk). Tři měsíce od poslední schůzky s Mladým chlapcem. Jsem smutná a pořád na něj myslím. Připadám si jak madame de Tourvel. Párkrát jsem mu chtěla napsat, ale pak si vzpomenu na čínský hliníkový ruční lis na citrusy. Radši si obě ruce ukousnu v zápěstí. Měla bych si lis někde vystavit, aby mě to smutnění konečně přešlo.
Pokaždý když vidím sousedku, všetečně se zeptá, jestli se ozval. Hmm, pokývá soustrastně hlavou. Ten už má jinou. Mladou. Utěší mě. Když při psaní zpráv napíšu první písmeno jeho jména, hned mi tam celé naskočí. Jemu se určitě děje totéž. Vím, že na mě taky myslí. Pan Neúžasný by mohl vyprávět, ten mi píše doteď.
Moje škatulka se mnou nemluví. Obě jsme věděly, že když na něj zatlačím ohledně telefonování s manželkou, bude problém, ale jsem paličatá Býčice. A došla mi trpělivost, nejsem žádná nafukovací panna. Byla jsem teda překvapená, jak rázně scházení ukončil, čekala jsem nějakou snahu o kompromis. Zkoušela jsem Mladého chlapce nahradit Patočkou, ale škatulka není blbá, hned poznala, koho mám pod peřinou. Rozhodla jsem se pro celibát. Jenže Naděnka už mi naznačila, že pro všechny v práci by bylo moc fajn, kdybych si někde vrzla.
Foto: VendyW