Výlet do Někam

Zuzana vybrala trasu, já měla mapu. Psa jsem samozřejmě vzala s sebou. Ráno jsem ho ledabyle vyvenčila a pospíchala na nádraží. Nedomyšleno. Ve vestibulu nádraží, tam kde proudí největší davy lidí na jednotlivá nástupiště, si Bong přičapl a vykakal se. Kolemjdoucí pán jen suše utrousil: Chudák, se z toho cestování posral. Zuzana stála opodál a dělala, že k nám nepatří. V panice jsem úplně zapomněla na pytlíky a bobky posbírala do papírového kapesníku a hurá na vlak. Ty bobky furt v ruce, vypadalo to, že pojedou s náma. Až těsně před nastoupením jsem se jich velkým obloukem nonšalantně zbavila.

Vystoupily jsme v Karlštejně, já jsem důležitě rozevřela mapu, abych zjistila, že moje mapa končí přesně tímto místem. Cíl cesty Loděnice tam vůbec nebyl.Tak bez mapy a turistických značek. Ptaly jsme se hodněkrát dobrých lidí, ale cesta byla příjemná a příroda krásná.

Došly jsme až na okraj Berouna, pak se kousek vrátily na lávku přes Berounku. Voda nalevo, voda napravo, lávka se trochu pohupovala. Bong si lehnul na zem, stáhnul ocas a šíleně se klepal. Ještě nikdy jsem neviděla, že by se tak strašně bál. Ležel jak přejetá žába. Nešlo to ani tahem, musela jsem ho vzít do náruče (15 kg). Děti konečně odrostly a já mám na krku psa. Ach jo. Pak se pokusil sežrat nějaký hovno, statečně jsem mu ho vytáhla z tlamy. Nedomyšleno. Ruku jsem opláchla perlivou Magnésií, Zuzana naštěstí měla vlhčené ubrousky.

Loděnice pořád děsně daleko, prcáme na to, řekly jsme si a došly jenom do Srbska a odtud už domů. Nakonec jsme ušly asi 20 km. Zuzana si oddělala koleno. Psa jsem zničila až druhý den na dalším výletě ve stejné krajině, ale jen 14 km. Nedomyšleno. Kulhal a měl něco s tlapkou. Pak ho směl venčit jen Prvorozený, se mnou nikam nechtěl. Když teď doma řeknu slovo "výlet" nebo "vláček", Bong zavrčí a vleze si do pelechu.