Chvilka pro sebe

Od března trpím syndromem přeplněného hnízda. V tom mém malém bytě furt někdo je. Pořád někdo leží na sedačce nebo okupuje koupelnu. V televizi běží akční filmy, Výměnu manželek jsem neviděla ani nepamatuju. Pes pořád štěká. Prvorozený se vrátil s velikánskou televizí, ale pro provoz potřebuje kabel z té mé. Nejsem moc technicky zdatná (Dorka ví), tak tady nechápavě drahnou chvíli mačkám ovladač u nefunkční televize, než mi dojde, že mi kluci zase sebrali kabel. Když jsem si nevěděla rady se stažením knihy do čtečky a potřebovala pomoc, Druhorozený odpověděl, že si stahuje jenom filmy, Prvorozený prý jenom předkožku. Ne, dospělí synové nemají bydlet se svými matkami.

Kdysi jsem si v jednom ženském časopise přečetla: Chcete lásku na celý život? Milujte sebe. Od té doby se snažím mít se ráda, jde to ztuha. Nemiluju se nijak vášnivě. Občas si koupím něco hezkého nebo dobrého. V poslední době hlavně dobrého a především váha v koupelně mi říká, že dobrého bylo zbytečně moc.

Moje chvilky se pro sebe jsou léta neměnné. V jakoukoli denní nebo noční hodinu si nejraději vlezu do vany s pěnou nebo olejem. Nyní si ovšem musím pořádně zavřít dveře, Bong mě rád kontroluje, pak nezavře a na mě táhne. Po koupeli se namatlám tělovým mlékem a plácnu sebou do postele, nejlépe s dobrou knížkou. A když mi po chvíli padají víka, nic se neděje, spánek je prospěšný pleti.