Co je štěstí?

Jsou dva druhy štěstí. To, co lítá kolem nás a to, které máme v sobě. Ani jedno nemůžeme uchopit, takže ho opravdu nelze chytit za pačesy, kopnout do prdele a podobně. Poletující štěstí nám pomůže vyhrát ve sportce nebo zařídí, abychom nenastoupili do letadla, které se za patnáct minut po startu zřítí. Štěstí v nás je ale úplně jiný level a každý ho vnímá různě. Pro někoho je to slastný pocit, obrovská radost, velká pýcha, hřejivé teplo v břiše, nečekaná úleva či úžasné tetelivé chvění. A záleží jen na nás, jak si štěstí vyrobíme. Někomu stačí na zahradě na sluníčku pít kafe, někdo potřebuje sta tisíce a jsou i tací, kteří své štěstí stále hledají a zoufale se ohánějí imaginárním právem na šťastný život.

Já mám největší štěstí spojené s narozením synů. To bylo v mém životě úplně nej, nehledě na současný stav. Později samozřejmě jejich sportovní úspěchy, ty školní za moc nestály. Prvorozený výborně plaval, v době, kdy se ostatní děti teprve učily plavat, on chodil na skoky do vody. Byla jsem hodně šťastná matka. O prázdninách se známými přeplaval Orlík, to jsem naštěstí neviděla, přivedli mi úplně fialového zmrzlého chlapečka. Druhorozený hrál dobře fotbal, když byl vyhlášený nejlepším hráčem turnaje, pýchou jsem se vznášela až u stropu.

Moje osobní štěstí, jenom to moje, je z doby, kdy šéfredaktorkou ve Story byla Tereza Kopáčová. Časopis měl tehdy rubriku Napsáno životem pro příspěvky čtenářek. A to byly teda hrozný cinty. Chtěla jsem dokázat sama sobě, že jsem lepší a poslala povídku. Za pár dnů mi přišel mail od Terezy, že se jí článek líbí, ale že je takový bez konce a že ona a čtenářky rozhodně konec chtějí. Vymyslela jsem konec. Napsala mi, že paráda, že uveřejní a ať pošlu číslo účtu, Vyskočila jsem ze židle a řvala radostí jako blázen. Moje nejkrásněji vydělané peníze. Koupila jsem si drahou peněženku, aby mi každý den připomínala, že jsem dobrá. Tenkrát jsem to moc potřebovala.

P.S. A když mi psaní ještě pochválila Tereza Boučková, nebylo se mnou k vydržení.