Miluju cukr

Odmalička. Vždycky jsem měla ráda sladké pití. Hodně oslazený čaj s citronem, malinovku, žlutou limonádu nebo výjimečně colu. Broňa, broskvová limonáda byla fakt hnusná, ta se dala pít jen s rumem, ale to bylo samozřejmě až později. Bílý cukr je tak krásný, když na něj svítí sluníčko, třpytí se jako sníh. Doma jsme používali cukr krystal nebo krupici. Proto jsem ke kostkám měla odjakživa nedůvěru, zdálo se mi, že sladí méně. Na návštěvách jsem byla odvázaná z cukru bridge. Slíbila jsem si, že až budu velká, jiný nekoupím. V dospělosti jsem ale zjistila, že je snad vyráběný z polystyrenu, špatně se rozpouští a sladí minimálně.

Věrna rodinné tradici jsem kupovala krystal do doby, než jsem si přečetla hrůzu budící článek o škodlivosti bílého cukru, a kde jako náhradníka vychvalovali cukr třtinový. Třtinový cukr je tak krásný, když na něj svítí sluníčko, třpytí se jako zlato. Chutná trochu jinak než bílý, též není kvůli barvě vhodný do zálivky na okurkový salát. Ne, broučku, není tam nachcáno, je tam třtinový cukr. Doufala jsem, že vzhledem k jeho ceně a své vrozené spořivosti, slazení poněkud omezím. Je pravda, že ruka se třetí lžičkou se mi už hodně chvěje, nicméně ji pokaždé do hrnku čaje nebo Cara šoupnu.

V poslední době se moje váha přehoupla přes 60 kg, ta aktuální je 61,5 kg. Tolik jsem vážila, když jsem rodila Prvorozeného. Však také těhotně vypadám, ten cukr se ukládá na břiše a když už není místo, posouvá se hezky na záda. Za chvilku budu vypadat jako kuželka. Co s tím?