Začátek a konec

O svých dětech tu nepíšu moc laskavě, je načase prásknout i na sebe něco nepěkného. Třeba proč se mnou nechtějí chodit nakupovat potraviny (já teda s nima taky ne). Já si totiž při nákupu povídám, komentuju skoro každou věc, kterou dávám do tašky, a nejen ji. Chodím s velkou modrou taškou Ikea, košíky jsou moc malé, vozíky moc velké, mají špatná kolečka a celkově je nenávidím. Provedu vás tedy svým nákupem v Globusu od začátku do konce.

Dýňový chleba. Vezmu jenom půlku, nebudu ho zase vyhazovat. Nutella. Fakt drahá. Ježíš, bábo, ty bys ty brambůrky už taky žrát neměla. Zima, zima (jsem u lednic). Kuřecí prsa. Jak je může furt jíst (Druhorozený). Á, šunka od kosti ve slevě. To si vezmu čtyři. Máslo. Polský? No, to si strčte do prdele! (Obloukem házím zpět) Vajíčka. Podestýlkový, snad nekecaj, snad ty slepice podestýlku maj. No, já uhejbat nebudu. Zakysaná smetana. Takovýho tuku, že jsem to četla, sakra. Jak můžou bej ty děti tak tlustý. Co? Maďarsky vážně nerozumím, promiňte. Slovensky? Rezeň? Řízek? Omrvinky? Drobky? Jé, to je strouhanka, ta je támhle. Brambory. Praný, nejhnusnější v celý Praze. Ach jo. Rajčata. To nám sem Italové posílají pěknej hnus. Meruňky. Dát je do praku, někoho zabiju. Brokolice. Hezká...

Máme u nás na pokladně chlapce zhruba v mém věku, on při práci zásadně stojí a je ze všech nejrychlejší. Je to docela pěkný chlap, jen škoda, že nemá zuby. Tak rychle k němu. Kolik? Tolik?