O psím stáří

Když si před sedmi lety vzal Prvorozený štěně z útulku, mohla jsem se zbláznit. Ano, nebydlel už doma, ale nechápala jsem, že se uváže k povinnostem, místo aby třeba vyrazil do světa, jak kdysi vyhrožoval. On se upíchnul se psem na Ládví. Takový podvraťák to je závazek na 15 let, strašila jsem ho, přitom jsem si sama nedovedla představit, co všechno starost o psa obnáší.

Dneska už to vím aspoň přibližně. Vím, že pes stárne jako člověk, dřív jsem o takových věcech vůbec nepřemýšlela. Nejstarší voříšek, kterého jsem viděla, byl dvacetiletý Michal. Nechtěla jsem majitelům věřit, že mu je vážně tolik, ale když přišel blíž, viděla jsem, jak je křehoučký, vypadal jak vylisovaný.

Večer potkávám starého pána se sedmnáctiletým pejskem, který už neslyší, nevidí a pomalu se šourá. Pejsek se občas zamotá a ztratí směr. Jsem celá naměkko. Minule jsem při venčení potkala paní, vezla prázdný sporťák, hlásila jsem se k ní i k pejskovi. Hned mi důležitě vysvětlila, že si je pletu, že její Fufík je stejně starý, na rozdíl od toho prvního je trop na nohy, ale myslí mu to dobře. Je furt v obraze. Zato Smolíkův Benny je už úplně mimo, procítěně sdělila. Fufík se vyčůral a sednul si. Panička ho zvedla, mrdla* do golfek s tím, že oni ještě obejdou blok. Dívala jsem se za nima a přemýšlela, čemu bych dala já ve stáří přednost. Jestli raději zdravé nohy nebo jasnou hlavu.

_________

* mrdnout oblíbený výraz Druhorozeného, synonymum slovesa dát/položit