Socializovaný puberťák (vlastní)

Druhorozený v podstatě neměl nikdy kamarády, když nepočítám teda Vašíka, se kterým se kamarádil od školky, spolu taky hráli fotbal. Dnes už se nevídají, jsem ráda. Z Vašíka vyrostl pěkný řízek, potřetí šel do prváku, zatímco Druhorozený je ve třeťáku. Inu, když mají rodiče dost peněz a dobré vůle, je možné vše. Nakonec střední školu vzdal úplně, ale u fotbalu zůstal, třeba se jím bude živit. Druhorozený přestal hrát fotbal ve třinácti a od té doby se věnuje hraní na počítači, kamarády má pouze virtuální. Co se týče vztahů s dívkami, tam je socializovaný velmi dobře. Ten tmavý vlas, co ležel na zemi u postele měřil půl metru.

V poslední době se situace přece jen lepší, občas doma mluví o některých spolužácích. O všech jako o autistech. Pochopila jsem, že slovo autista je v dnešní době normální oslovení. A protože je to běžné oslovení, říká mi doma (i venku) autistko. Bránila jsem se hodně. Nicméně oprávněnost oslovení jsem potvrdila, když jsem Druhorozeného poslala brzo ráno na dentální hygienu, bohužel o týden dříve. Nechtěl věřit, že jsem se vážně sekla. Sekla, ale ve finále jsem měla pocit zadostiučinění, dávno jsem mu říkala, ať zkusí adoptivní rodinu.

Po oslavě osmnáctin si konečně našel novou brigádu. To ho musím vážně pochválit, protože dostává hezký peníze, nedělá nic a chodí tam rád. Občas se za ním zastaví někdo ze třídy nebo kamarád, se kterým jezdil před lety na paintballový kemp. Konečně jsou okolo něj živí lidi. A člověk, v tomhle případě matka, se musí radovat i z maličkostí.