Už to skončilo

Snad už skončila ta hysterie nad úmrtím Mistra. Věděla jsem, že je těžce nemocný, to samozřejmě věděli všichni, ale informace o jeho smrti mě přece jen překvapila, tak rychlý konec jsem nečekala. Buď se bulvár podařilo obelstít nebo se z piety držel trochu zpět. Člověk by měl mít právo na soukromí, a to nejen při svatbách a rození dětí. Kdysi vyprávěla Veronika Žilková, jak jeden bulvární fotograf spadl ze stromu, když se ji snažil vyfotit v pokoji porodnice po narození nemocného syna Melichara. Jak měl fotograf nutkavou potřebu předat čtenářů fotku nešťastné herečky, zdevastované porodem a smutnou zprávou.

Mistrovy písničky mě provázejí celý život, z nejranějšího dětství si pamatuju Lásku bláznivou i to, jak mi ho bylo líto, že se mu láska vyhýbá. No jo, to jsem byla ještě malá holka. Písničky ze šedesátých let poslouchám pořád, mám je i stažené v ipodu. Z těch nových jsem vzala na milost jen Když muž se ženou snídá. Pak už žádnou, nemám ráda staré hlasy. Nepřiměřená hysterie nad úmrtím zpěváka pop music, který sice nádherně zpíval, ale o jeho charakteru by se dalo polemizovat. Když umřel pan profesor Koutecký, informace jen lehce prošuměla.

V době sametové revoluce jsem byla doma se skoro ročním Prvorozeným. Muž chodil demonstrovat na Václavák, cinkat klíčema. Já byla připosraná doma u televize, pak jsem se odvázala a na boudu kočárku přišpendlila trikoloru. Přesně si pamatuju, jak při jednom přenosu z Melantrichu se vedle Karla Kryla objevil Mistr, aby spolu zazpívali hymnu. To byla chvíle, kdy jsem definitivně uvěřila v pád komunismu, protože Mistr hrál vždy na jistotu.