Praha mi smrdí

Když jsem se v září vrátila po týdnu ze Sardinie, Praha mi strašně smrděla. Jen jsem vyšla z letištní haly, nespokojeně jsem krčila nos. I doma jsem cítila nějaký puch, přitom smetí bylo vynesené, okno otevřené. Ty smrdíš!, vyřešil problém Druhorozený s elegancí sobě vlastní. Není to pravda.

A dneska zase. Vyšla jsem ráno do děsného smradu, já jsem normálně ve vzduchu cítila chcanky. Ještě jsem své pocity konzultovala s paní, co zametá chodníky. Je to taková sehnutá babička s koštětem a kyblíkem, který před sebou strká. Ten zvuk posunovanýho kýble mě o dovolené ráno v létě budil, to vždycky uklízela na dvorečku bordel po cikánech, pytlíky od chipsů, petky, plechovky apod. Sedí tam rodiny s dětmi celý odpoledne až do večera, pak se odkulí někam pryč, poněvadž v domech okolo nebydlí. Odpadky samosebou zůstávají.

Babka říkala, že smrdí nejvíc ty obechcaný rohy domů, v každém vchodu je několik psů, podle toho to taky vypadá. Náš Bong má rohy domů zakázaný, ale někdy ho taky neuhlídám. Nechápe, proč ostatní můžou a on ne. Diskriminace, štěká nespokojeně. Taky je to sídliště děsně obesraný, když jsem posledně hlídala psa, zase jsem omylem sebrala cizí hovno, jako přišlo mi docela studený, zase taková zima nebyla. Pak jsem našla to naše vlažný a nad tím pytlíkem plným hoven se málem pozvracela. Já chci zpátky k moři!